Změny a neschopnost jim jít vstříc

27. června 2017 v 18:15 | Luce |  Chaotická cesta ke klidu
Dříve jsem se nepovažovala za neposedného člověka, který bude vyhledávat a užívat si každou změnu, která naruší fádní všednost většiny života.

Dnes tím člověkem jsem a hrozně mě to baví.

Možná je to tím, že dříve jsem nemohla žádnou změnu zažít ve své komfortní zóně za počítačem a v pokoji se zataženými závěsy. Ocitám se právě ve věku, kdy se mi otevírá celý můj život a je na mě, jak s tím naložím - jak by řekl můj inspirující dědeček.
V posledních měsících žívota se mi vše převrátilo vzhůru nohama a zatím jen zmateně tápu a poznávám, ale bože! Jaká je to nádherná svoboda!
Dusím v sobě tyhle pocity dlouho, a tak mě napadlo se z toho všeho konečně vypsat.

Řekla bych, že jsem měla takový životní stereotyp. Na základce jsem si vedla dobře, měla jsem veselé kamarády a výborné výsledky, dále úspěšné absolvování střední školy s mojí malou emo fází a starou dobrou partou z dětství, přítele, úspěšně složené příjímačky na vysokou a nakonec i práci a téměř i byt, než se ve mě něco zlomilo.

"Chci to tak? Co bude dál?" Opakovala jsem si stále častěji, jak měsíce plynuly. Chci zůstat v tomhle okolí? Chci s tímhle člověkem žít už napořád? Chci se uvrtat ve fabrice, která zaměstnává cca 70% města a jeho okolí? Co škola, baví mě vůbec? Je mi tahle konkrétní škola vůbec k něčemu?

Těmito otázkami jsem se dostala do pavučiny, kterou jsem nazývala úzkost. Ta se proplétala s pavučinou stresu, kde si hovil pavouk strach, který si na mě, mouše se zalepenou pusou, pomalu pochutnával.

Zdálo se nemožné od toho všeho utéct. Mohla jsem ublížit lidem kolem sebe, zklamat je, cítit se mizerně a být opuštěná. Tak jsem to dál trpěla a raději vše maskovala a dál byla zamotaná v pavučině...

Změna je pro mě nejlepší, když do mě praští jako přívalová vlna a stáhne mě s sebou.

V mém případě techto vln bylo několik a hned po sobě. Byly děsivé, ale když mě zasáhly, bylo to neskutečně vzrušující.
Začalo to nejspíš uvědoměním si, že opravdu mám vse jen ve své moci. Takových lidí bylo postaveno do horších situací a svět se nezbořil.

Pamatovala jsem na to, když jsem zpřetrhávala své konekce s vysokou školou a rozhoupávala se k rozchodu s přítelem, s nímž jsem měla vztah, který devastoval nás oba, jen jsem si to uvědomila jako první.
Tyto dvě změny pro mě byly v poslední době dost zásadní. Nebudu lhát o tom, jak to nebylo těžké, jak jsem vše hrdě a svědomitě vyřešila. Padlo hodně slz, křivých obvinění, věci, které se dusily v lidech dost dlouho, pomluv i částečného zklamání tak nějak ze všeho.

Naštěstí karma v mém případě funguje a za tyhle věci jsem získala úplně nové, lepší - radost, svobodu, úlevu, klid, upřímný úsměv, vlastní názor, o komplex mín, více sebejistoty, nové známosti a mohla bych pokračovat dál.

Vším tímhle jsem si chtěla připomenout, jak důležité je mít kontrolu nad vlastním životem, takovým, jaký ho chcete mít. Namotivovat se na změny budoucí, kterým jsem na cestě a povím vám o nich v dalších článcích a namotivovat i případné čtenáře.

Největší boj je přemoct váš strach a otázky typu: "Co na to řekne? Co udělá? Co bude pak?" jakmile se toho člověk zbaví, udělá to v zápalu a je to venku, jedná dál čistě svými instinkty. Vždy to nějak dopadne. Snadno se to řekne, přemoct svůj strach, obzblášt od posery jako jsem já, kterého k tomu musí dokopat čistý adrenalin.
Proto bych jen doporučila zbytečně dlouho nepřemýšlet, třeba jako já - rok a půl. Čím delší to je, tím je to úmornější a ještě se to horší.

A na co pamatovat?
I kdyby bylo nejhůř, člověku vždycky něco zbyde. Věc, lidé, vzpomínka, naděje, ale hlavně on sám. Když má sám sebe, má to největší bohatství, již výše zmíněnou moc ve svých rukou.
 

Závislost - neb má nejhorší vlastnost

12. března 2017 v 18:56 | Luce |  Chaotická cesta ke klidu
Žárlivost, závislost, závist, sebestřednost, umíněnost, urážlivost, alibismus.
Kdybych se popisovala pouze takto, nejspíš by si mě většina z vás vykreslila jako člověka, jehož není snadné, příjemné a ani nijak obohacující mít kolem sebe po větších intervalech. Nedej bože nepřetržitě.

Naštěstí je tomu tak, že se neskládám pouze z těchto vlastností, pocitů, chcete-li. Jsem velice citlivý člověk. Což mi dělalo problém přijmout několik let, protože velká citlivost - alespoň v mém okolí - souzněla se slovem 'slabost'. Každou emoci prožívám na sto procent. Pochopitelně ale tyhle negativní na mě zanechají pokaždé větší stopu. Nejspíš jen proto, že jsem se jako většina s nimi za celý život nedokázala smířit, zvyknout si na ně či s nimi dokonale pracovat.

Je to lidské.

Nechci tu psát o tom, jak se těchto stavů zbavit, o tom si můžete přečíst tunu motivačních článků jinde, jako to občas dělávám i já. Chci psát o tom, jak to s nimi mám já, trochu ventilovat a jak je to normální. Naopak proč to nepotlačovat.
Konkrétně u sebe jsem si všimla, že když se snažím tyto vlastnosti dát do ústraní, chovám se nepřirozeně, nepříjemně, hněvám se na sebe a tento hněv odhání osoby, na kterých mi záleží.

Proto bych dnes chtěla mluvit o závislosti, se kterou v nynějším období zápasím nejvíc.

Jsem společenský člověk i přesto, že jsem si spoustu let nalhávala svojí introverzi. Tato domnívaná introverze vycházela nejspíše z mého podprůměrného kontaktu s lidmi způsobeného mnou samotnou a problémy, které mě tenkrát oblkopovaly.
Být s lidmi je pro mě nevyloučitelnou součástí života. Pochopitelně si občas jako každý užiji úplnou samotu, ale pokaždé se chci vrátit, musím, mám tu potřebu. Po delší samotě mě přepadají vztahovačné myšlenky, že o mě nikdo nestojí, že opět dělám něco špatně, že se po mně nikdo neshání, že se lidem musím více věnovat a tak dále.

Jsem závislá na lidech, co mě obklopují, a to je pro mě asi nejhorší fakt, se kterým se potýkám.

Zrovna v době, kdy se prosazuje individualita člověka, absolutní nezávislost. A vy cítíte, vy víte, že je to tak správně. Lidé se musí vyvíjet, musí pro život dělat něco víc, starat se o hodně věcí, zejména o sebe, to je to nejdůležitější. Proč tedy tyto věci, které musí být hotové, či přiležitosti, které by mě jako osobnost zvedly, zahazuji? Proč je to tak, že raději svou plnou pozornost věnuji konkrétnímu člověku/lidem? A proč jsem tak naivní a obsesivní, že očekávám z jisté míry to samé? Jak to, že to neumím ovládat? Vždy to musí být ten druhý, který mi musí naznačit, že musím uvažovat logicky, že to nejde.

Pokaždé, když si svojí závislost začnu uvědomovat v mých vztazích k lidem, stáhnu se. Je mi úzko. Mám sevřené hrdlo a zvláštní pocit v žaludku a celou dobu přemýšlím, jak taková nebýt, jak se i přes to chovat přirozeně, vyrovnaně. Toto přemýšlení přerůstá v nadávky na mou osobu, když se snažím dosadit do role oběti, která je v tomto případě absurdní. Tyto nadávky přerůstají k hněvu, který je tak silný, že se může kolikrát zdát, že je mířený na osoby, na kterých mi záleží, i když jde celou dobu o můj vnitřní souboj. A tak většinou končím zase sama. A to je pro mě ubíjející věc. Proto se zase přisaji na další lidi. A takhle to jde stále dokola.

Jsem jako klíště, které je nacucané vaší krve a furt ne a ne se pustit. Protože potřebuje víc. Nejspíš ze strachu, co se stane, když se odtrhne.

Což mě přivádí k tomu nejdůležitějšímu, chybu mohu hledat jedině v sobě. Jsem pořád tak nesebejistá, i když jsem v minulém článku mluvila o mém přístupu a pohledu na svět. Pořád tápám, jak těmto vlastnostem, komplexům utéct, i když jsem to já. Chci vědět, jak se s nimi naučit žít, spokojit se sama se sebou, abych mohla být společníkem, kteří si mí milovaní zaslouží.

Jako vždy jsem očekávala, že psaním článku na dané téma, přijdu k nějakému závěru. Tentokrát to tak není. V tento den půjdu s tímhle pocitem na noční a budu přemítat o odpovědích na otázky, které jsem v článku zmínila.

Prozatím dobrou noc, přátelé.


Rosteme

13. ledna 2017 v 18:04 | Luce |  Chaotická cesta ke klidu
Nejdříve bych měla všechny řádně pozdravit,

Dobrý večer,

ani bych netušila, jak těžké a zároveň radostné bude znovu psát do téhle kolonky. Jak vše vysvětlit a jak dát do slov jednoho článku celé (teď už) 4 roky mojí nepřítomnosti? Stalo se toho tolik, že ani nevím, kde začít a jestli vůbec začínat. Spíše všechno bude postupně vyplouvat na povrch a já začnu psát tak, jak jsem psala doteď - bez struktury a tak, jak se mi moje myšlenky řinou z hlavy. Ostatně tak, jak jsme na to všichni zvyklí. Pokud tu ještě ti "všichni" budou. Každý se přece vyvíjíme a ubíráme různým směrem. Takže sama ani nevím, co očekávat, když do tohohle mrtvolou zapáchajícího blogu znovu píšu.

Nemůžu ani navázat na žádný ze svých předchozích článků, protože nesouhlasím skoro se žádným slovem, přístupem, či osobou, která je všechny psala. Byla jsem sebestředná, strápená, zabedněná a myslela si, že moje problémy potřebují největší pozornost a obecenstvo, aby mi bylo pomoci. Vůbec mi nedocházelo, že bych měla začít u sebe a u toho, jak je to všechno mnou a mojí nenávistí pro všechno, co by ze mě mohlo udělat vyrovnanějšího člověka. Předpokládám, že když jste v takovém plačícím režimu už tak dlouho, že nemluvíte o ničem jiném než o svém smutku, bojíte se, že přestanete být zajímaví.

Byla jsem pubertální hlupačka a i když ji někde hluboko v sobě pořád mám, spíše jí ukazuji, jak se věci mají. Konec téhle mojí virtuální a zajímavější verze přišel, když jsem jednou nevinně šla do cukrárny se svojí nynější nejlepší přítelkyní, která moc dobře bude vědět, když bude tento článek číst. Ona mi ukázala, že svět neexistuje jen na monitoru, kde se dožaduji pozornosti, ale že stejnou pozornost a možná i lepší mohu mít ve světě tam venku. Představila mi spoustu nových lidí, mých současných přátel, přišly první lásky, začala jsem se pohybovat v jiných kruzích a pro mě to bylo šokující - představa, že se nemusím za nic vydávat, ani nijak fňukat, aby se lidé smáli mým vtipům, poslouchali moje myšlenky a podporovali mě v tom, v čem jsem dobrá.

Celé ty čtyři roky pro mě byly podstatné v tom jediném - v mém sebevědomí a v mém přístupu k lidem, světu i sobě samotné. A i když vím, že si teď s tou sebestředností trochu pokrytecky odporuji, protože zatím mluvím jen sama o sobě, ale abych mohla dojít k tomu podstatnému, potřebuji vám vše vysvětlit.

Takže jsem získala spoustu úžasných zážitků, přátel, pobyt na čerstvém vzduchu, později i maturitu a teď nastává ta otázka, co teď? Našla jsem si práci, přijali mě na vysokou a chci se s přítelem stěhovat... jenže, pořád mi v tom mém životě něco nesedí. Povím vám co. Kvůli tomu, že vysokou nezvládám, protože je pro mě práce a peníze teď hlavní prioritou a navíc mě tato škola vůbec nebaví, akorát stresuje - zapomněla jsem se odreagovat. Vypnout a začít tvořit. Přestala jsem kreslit, psát a to mě strašně mrzí. A moc mi to chybí. Nechci zakrnět v něčem, co mě upřímně baví a jde mi to. Nechci to jen tak zahodit.

A tak jsem měla koncem roku velice slabé chvilky, byla jsem neustále naštvaná, kolikrát bezdůvodně, kolikrát na lidi na kterých mi záleží a kolikrát sama na sebe kvůli tomu všemu. A i když jsem si kdysi dávala takové bláhové novoroční předsevzetí a pak na několik let přestala, (nejspíš proto, že je to prostě pitomost, kterou jsem nikdy nedodržela) nový rok vám dá jistý nový start, takový "reset", nebo si tu možnost alespoń uvědomíte, když v tichu se zbytkem světa stojíte a koukáte na ohnostroje, které si pořídili z vesnice jen ti bohatší.

No a tím se chýlím k tomuhle - jsem tady, jsem zpátky a doufám, že tentokrát na dlouho. Už jsem totiž těchto "comebacků" měla pár, ale při tomhle se cítím úplně jinak. Chci se znovu ponořit do toho, co mě naplnuje. Číst, co Vás naplnuje.

Pozorovat svět kolem a učit se z něho,
všímat si názoru Tvého i mého,
inspirovat se a sdílet to všechno tady
a poslouchat Vaše milé rady...

Sedm let zpátky jsem založila tento blog pod tímto názvem, protože jakýkoliv můj osud mě děsil a od té doby vždy k tomu bodu někdy dojdu a vrátím se sem. No není to komické? Teď se tomu už ale nebojím čelit.
 


Zahřívačka

30. října 2013 v 16:28 | Miss Murderer † |  Diary
Tak mě napadlo se sem znovu ozvat. Jaké to překvapení. Ale tak, když už jsou ty prázdniny. Navíc, potřebovala jsem se rozepsat, než se vrhnu na další kapitolu jedné mojí fanfiction a povídky, kterou píši společně s Ennie. Takže jako tradičně budu psát to první, co mě napadne, i když to pravděpodobně bude nezajímavé, tak jako většina mých článků, takže bych se neměla vinit, protože je to můj standart. No ne?

Je mi líto, že nemám tolik inspirace. Celkem se divím, kde jsem všechny ty nápady na články brala, když jsem s blogem začínala. Ale přiznejme si, jaké to byly články. *odmítá si připustit, že to stvoření, co psalo "ahojííQ" byla ona* Ale stejně je to kouzelné, že jsem tady vydržela tak dlouho. (Nepočítejme ty pauzy) Rozhodně u blogování chci zůstat, to se nebojte, že ne. Ano, budete mě mít na krku, tak jako vždy, i když ne tak často.

Přemýšlím, co bych mohla napsat trochu zajímavého, ale nějak to vázne. To říkám pořád, že jsem nezajímavý člověk. Nebo spíš, člověk, co nemá o čem mluvit. Tak přemýšlejme, co jsem měla za zážitky v poslední době...
... počítač...
... hle, mám 3 followery na twitteru!...
... tweetuji...
... hle, mám 3 unfollowery na twitteru...
... brečí...
... je asociální...

A! Přece jen jsem něco našla! Jsem nehorázně vděčná, že jsem přece jen vytáhla paty z domu. Jak jsem říkala, že jakmile přijde podzim a zima, jsem venku, tak je to přesně tak. Jsem ráda, že má nejlepší kamarádka je v tomhle stejná jako já. Takže jsme nedávno spolu vyrazily do nákupního centra, psaly společnou povídku a dokonce jsem u ní i tenhle víkend přespávala. Bylo to hezký si zase zavzpomínat na ty časy, kdy jsme spolu byly každej den. Popravdě mi to docela chybí. Holt máme spoustu věcí okolo, co se musí splnit.

To mi připomíná, jak mi přijde, že všeho mam moc. Psaní, kreslení, škola, praxe. Je toho nad hlavu. Asi bych s tím měla počítat, že s narůstajícím věkem se na vás balí víc a víc povinností, ale přijde mi, že v tomhle ohledu jsem kolikrát ještě dítě. Jindy jsem čilá, že všechno zvládnu, ale jindy jsem unavená a neschopná nic dělat.
Jo, unavená. To je to slovo. Jsem unavená už jen z toho, že jsem unavená. Doslova. Vlastně většinu času prospím. Kdoví čím to je. Nálada se taky nějak extrémně nelepší a to mi k tomu moc nepřidává.

Prakticky tak nějak přežívám z víkendu na víkend. Už se nemůžu dočkat vánočních prázdnin. Celkově se nehorázně těším na Vánoce, budu péct cukroví, okolo mě samá euforie a možná se jí taky trochu nadýchám. Taky si přeji pár knížek pod stromeček, takže doufejme, že je dostanu společně s komiksy (jestli to teda vyjde, tak bych si ráda objednala Killjoys. vezměte si, že Gerard je můj největší idol a prostě jeho komiks? To si nesmím nechat ujít.) Když už jsem začala mluvit o Gerardovi, My Chemical Romance budou mít teď "best of" album (chudinka já, to jsem si dělala naděje, že by mohli vydat to jejich poslední nedokončené album), což ovšem neznamená jejich návrat.

Ach jo, víte jak moc mi chybí? Prostě vím, že tu nejsou a pár písniček si prostě pustit nedokážu bez toho, aniž bych to nezačala prožívat. (Welcome to the black parade, the light behind your eyes, the world is ugly nejvíc) Když někomu tak moc fandíte, že se to vlastně stane součástí vašeho života, je prostě těžký to nechat být. Asi jsem se přes to už dostala, ale ne úplně, vždycky je budu milovat. Prostě budu. To si nakazuju.

Takže Luce z budoucnosti, jestli tohle čteš, padej si je jít okamžitě poslechnout a pobrečet si. Pokud se teda čistou náhodou nevrátili, jestli jo, tak ti tvé minulé já závidí.

Tak abych se tu neutápěla ve fanouškovském zoufalství, navážu na veselejší téma. Halloween! Hrozně se mi tenhle svátek líbí, takže i když se tady v Česku neslaví, tak jsem si zkrátka musela vydlabat dýni a taky vymyslím nějaký kostým.

Tohle je moje dýně. Tak mám svého vlastního Pumpkin Kinga (Jack Skellington) :3

A co vy? Taky alespoň trošku "slavíte" Halloween? :) Mně ještě zbývají vydlabat dvě dýně, vůbec nevím, jak s nima naložím. Napadlo mě tenhle Halloween zase zasvětit mému vzoru Burtonovi, takže jsem chtěla vyřezat ještě Emily (mrtvou nevěstu) a Sally (Nightmare before Christmas), inu, uvidíme. Netuším totiž, jak bych to provedla, ale pokusím se.

A krom vší té únavy, Halloweenu a tak dále a tak dále jsem se rozhodla být zase produktivní v malování, takže vám sem dávám dvě verze jednoho obrázku. Nemohla jsem si vybrat zda den, nebo noc, tak jsem udělala oboje. Arrie a Dan.

Něco.

15. října 2013 v 14:33 | Miss Murderer † |  Diary
Asi by nebylo od věci sem zase vložit těch mých pár žvástů, abyste věděli, že stále žiju a na blog jsem se nevykašlala. Jen jsem neměla inspiraci, nevěděla o čem psát, co přidávat a z větší části za to mohla opět moje špatná nálada. Nechci psát deprese, fakt ne, i když to je nejspíš deprese (protože to trvá už ranec dlouho), ale prostě to slovo a co se s ním spojuje nemám ráda.

Každopádně, žiju si svůj asociální život pořád a stále, takže jsem to furt já, stará Luce. Jsem věčně nemocná, ale to neznamená, že nejsem natěšená na zimu. Teď se moc těším na Ieroween (pro lidi, co nejsou killjoys Halloween), sice jsme v Čechách a tudíž doma tradici Halloweenu nějak nedodržujeme, ale já si alespoň každý rok kupuju dýni na vydlabání a na takový to "umění". Haha. Takže, no, na to se těším. Pak na mojí tradici pustit si Tim Burton's The Nightmare Before Christmas (což si jen tak mimochodem pouštím i o Vánoce). Žeru mistrovský díla od Tima Burtona.

Proto mám podzim a zimu ráda. Lenoším si, popíjím všechny možný čaje, oblíkání se do svetrů, šál, kabátů. Všechno je to děsně cute. Až teda na ten můj červenej nos, pojící se s mým příjmením, díky němuž mám přezdívku "Sob Rudolf" už nějakej ten pátek. (Respektive od školky.) Ale nebudu se tu zaobírat přezdívkami, protože to bych tu byla ještě do zítra.

Co je nového. Inu, začala jsem znovu koukat na anime, spíš na shounen ai/yaoi. A je to takový, já nevím, prostě vrácení zpátky do takovýho toho 12. roku mýho života. A jak jsem vyjela z tohohle všeho japonskýho stuffu, tak mi dělá problém si zapamatovat ta jména, ale jsem ráda, že jsem nezapomněla nějaký slovíčka. Japonština je pěkně složitá, takže když rozumím jednomu slovíčku, jsem strašně nadšená. :D Každopádně, díky tomuhle anime jsem ráda, že mám inspiraci pro svoje povídky. Takže se klaním a zároveň děkuji autorce, Shungiku Nakamura.

Do tohohle celého anime světa jsem zasvětila i kamarádku, kterou jsem v prváku nakazila svým hudebním vkusem. Připadá mi, že jsem jak mor, vždycky si někoho vezmu do spárů, on je v nich spokojený a postupem času se tak nějak začne zajímat víc a víc o to, co dělám. Je to zvláštní, protože já jsem taková, no divná holka. Dá se říct. Nepřijde mi, že by se lidi o mě měli nějak výhradně zajímat. Ale je to pěkný pocit, neříkám, že ne.

A když jsem mluvila o povídkách, jsem moc ráda, že jsem zase dostala chuť psát, takže s největší pravděpodobností brzy očekávejte nějakou tu novou kapitolu Someone who cares, nebo třeba něco úplně nového. Uvidíme. Nedávno jsem mluvila s učitelkou na psychologii a byla nesmírně nadšená z toho, že píšu. Bylo to celkem zarážející, ale ona řekla, že je to prý "super", tu učitelku mám ráda, takže i ona mě nějak v tom psaní povzbudila. Ovšem největší dík patří asi mojí kamarádce A., která moje povídky hltá a vždycky mě druhý den s jiskřičkami v očích ve škole poslouchá, když povídám o svých nápadech, navíc mě dokáže doopravdy rozveselit různými ztřeštěnostmi, díky kterým jsem schopná psát i "vtipné scénky", asi bych jí za to měla něco dát, protože rozveselit mě je v poslední době těžký.

Co mě nedávno rozveselilo bylo to, že jsem vystrčila nos z baráku. Ano, já. A o to líp s kým, s internetovými přáteli. Yay! Ani nemůžu popsat, jakou mi to udělalo radost. Je to trochu zvláštní, protože jsem si nikdy nemyslela, že by se mi mohlo splnit poznat pár lidí, se kterými si na internetu rozumím, takže jo, vážně mi to zvedlo náladu.

I když po nocích pořád brečím, vím, že přece jen za něco stojí tu pořád být.
A to je asi vše, co jsem chtěla napsat. Doufám, že se tu všichni máte dobře a ne mizerně, jako se mám kolikrát já. Jestli ano, tak doufám, že budete brzy v pořádku, protože jste výjimeční, stojíte za to, znamenáte určitě hodně pro nějakého člověka, který je pro vás také důležitý. Nikdy nejste sami. Posílám objetí.


Even in the dark you can see a light for a while

22. září 2013 v 19:55 | Miss Murderer † |  Diary
Ahoj všichni,
Nebojte se, neopustila jsem vás. Ani ve snu mě to nenapadlo, jen jsem si potřebovala dát menší pauzu kvůli níže uvedeným důvodům. Potřebovala jsem si dát oddech, abych zase našla svůj elán a chuť blogovat. Blogování miluji, ale tak nějak se mi do toho nechce, když nemám inspiraci, nemám o čem psát, určitě to také znáte.
Tak nějak jsem si potřebovala srovnat myšlenky a blog jsem musela přesunout na vedlejší kolej. Především jsem se musela vylízat z té mojí "špatné nálady". (Nebudu tomu říkat deprese, to slovo nesnáším. Vážně.)

Hodně tomu napomohlo, že jsem byla opravdu hodně zaměstnaná. I když mě to hodně stresovalo, takže nevím, zda to má být plus, či mínus. V nějakých chvílích jsem prostě měla chuť přestat existovat, brečet a zahrabat se a v jiných jsem byla ráda, že něco dělám a nesoustředím se tak moc na moje ostatní problémy. A tak jsem se z toho vlastně dostala. Také pomohly hodně konverzace se spoustou mých internetových kamarádů. (Ano, internetoví přátelé jsou skuteční a stejně tak důležití jako ti reální, neříkejte mi, že ne.)

A tak, pomalu, ale jistě, tu byla zase na nějakou dobu vyrovnaná Luce.

Bylo to lepší a lepší i díky maličkostem. Například, dokázala jsem se dokopat k tomu, abych nakreslila další obrázek na objednávku a reakce od lidí, kterým to maluji, se snadno vyrovnají pocitu, kdy dostanete "peníze" (peníze přesně za to nedostávám, jsou to body na stránce deviantART), jen je to víc "intimate", řekla bych. Dále jsem byla přijata znovu do ART klubu a to je radost sama o sobě! Už se můžu pyšnit i ikonkou v menu jako právoplatný člen.

A zpráva, která mi v poslední době udělala největší radost byla ta, že mám fanoušky. Fanoušky jako fanoušky. Nemám ráda slovo "fanoušci", protože někdo obyčejný a nezajímavý jako já si fanoušky nezaslouží, radši je nazývám "kamarádi", protože, no, je mi to sympatičtější a nepřipadám si kvůli tomu, jako kdybych se na někoho koukala zvrchu. Já vím, že říkat někomu fanoušek není koukání zvrchu, ale prostě, nevím jak to správně popsat. U jiných lidí mi přijde naprosto normální, když mluví o lidech, kteří je obdivují jako o svých fanoušcích. Ale znáte, jak obrovský sebekritik jsem a jaké mínění o sobě mám, takže když se někdo nazve mým fanouškem, automaticky se proti tomu bráním.

Ale zpět k tématu.

Spousta z váš již jistě ví, že strašně ráda kreslím. (Kdo to ještě neví, můžete něco najít v rubrice "drawings" anebo tady: missfreakyluce.deviantart.com) A díky kreslení jsem si utvořila i pouta s několika lidmi ze zahraničí, se kterými si často píšu. Nedávno jsem dosáhla 16,000 shlédnutí mé galerie na deviantartu a zanedlouho jsem měla na svém asku otázku, zda by mi nemohl někdo zřídit fanpage. Byla to Simm, jak se dále představila, která mi řekla tolik milých slov a nakonec mou vlastní fan page na facebooku založila. Tolik mě to dojalo, že jsem nechala utéct pár slz. Protože jsem si nikdy nemyslela, že pouhým vkládáním obrázků na internet a mluvením s lidmi si tohle vysloužím.

I když tu není tolik "to se mi líbí", je to hrozně krásný pocit, vědět, že se najde přece někdo, kdo si najde čas si vás najít i na facebooku, i když mě zná třeba jen na deviantART a na tumblr. Zkrátka, děkuju moc všem. Ani nevíte, jak mi tohle pomohlo se z toho všeho vyhrabat. (Pro zájem je zde: MissFreakyLuce fan page , ale nic moc tu ještě není, Simm vše teprv zařizuje.)

No, zkrátka a jednoduše, celý význam tohohle článku byl, že se cítím líp. Nevím na jak dlouho a nevím kdy vám tu budu zase vylévat své srdce, že jsem do toho spadla znovu, ale pamatujte si, že i když je nejhůř, vždycky se najde nějaká maličkost, co vám dokáže dát naději. A to je podle mě nejdůležitější, mít pořád nějakou naději a jít za ní, protože to je jediný způsob, jak se z toho vyhrabat.

Něco mimo mísu: Taky jsem začala dělat Everyday Selfie Challenge, zpočívá jen v tom, že po dobu jednoho týdne se každý den vyfotím. Celkem hloupé, že? Ale, proč tyhle "challenges" nezačít s něčím lehkým a hloupým. :)

Teď si nejsem jistá, zda je tohle fotka, kterou jsem tuhle challenge začala, ale dejme tomu.


A abyste neodcházeli s pohledem na můj obličej, ještě dodávám mojí nejnovější kresbu, tentokrát jsem odložila svůj milovaný tablet a nakreslila něco také tradičně a ne digitálně. Lana Del Rey.


Sunny days are fading away

6. září 2013 v 16:33 | Miss Murderer † |  Diary
Nic netrvá věčně, co se týče dobré nálady, platí tohle dvojnásob.
Neřekla bych, že se mám vyloženě špatně, ale - nemám se už ani ,,v pohodě". Nevím, co mi zase přelétlo přes nos. Asi to bude spíš tím, že moc přemýšlím o věcech, které mi ubližují, o věcech, kterým se tak moc snažím vyhýbat, ale ony si ke mně vždycky cestu najdou. Pokaždé. Dala bych cokoliv za to, aby se mi tohle nestávalo. Znáte to, jste v pořádku, říkáte si, že už to bude jen a jen lepší. A najednou, bez jakéhokoliv důvodu, (Dobrá kvůli spoustě důvodům, co se vám honí hlavou, alespoň u mě.) je to zpátky.

Dřív jsem si myslela, že to bude jen špatná nálada. Že to za chvíli odejde, ale ne. Nejdřív to trvalo dva dny, pak čtyři a postupně se to prodlužovalo. Dalo by se říct, že krom nějakých světlých chvilek jsem se tahle cítila celé prázdniny. A tak moc mě štve, že s tím nic nezmůžu. V tu chvíli vás prostě nic nezajímá, než jen vaše chyby. Díváte se na sebe, jako kdybyste za všechno mohli. Přijdete si zbyteční, beznadějní, až skoro odporní. Tak moc bych chtěla, aby to jednou lidé okolo mě pochopili. Nechci, aby si mysleli, že mi vadí oni, vadí mi moje já. Vadí mi, že nemůžu nic dělat. Vadí mi, že už to nebude nikdy jako dřív.

Jenže pro ně budu vždycky ta otravná holka, co si na něco hraje. Upřímně mě to mrzí. Jenže já nejsem ten typ člověka, který by všechno všem vykládal. A nikdy nebudu. Jsou věci, co si musím nechat pro sebe, s čím se musím vypořádat sama a dávat je někomu na váhu mi přijde jako obtěžování. Například když ten dotyčný, komu jedinému bych se mohla svěřit, má svých problémů dost. Ne, to nejde.

Asi bych to všechno dala za vinu svým pubertálním hormonům, ale přijde mi pitomý se na to pořád vymlouvat. Ano, jsem přecitlivělá a možná ještě o dvojnásobek víc, když jsem v pubertě, ale já se taková už narodila. Vždycky jsem hodně věcí vnímala a všechno prožívala. Občas je to spíš prokletí. Například když vím, kolik lidí se cítí hůř než já a já si tu stěžuji, přijdu si tak trapně, neohleduplně a je mi z těch všech lidí tak smutno, protože pár takových znám. A pocit, že jim nedokážu kvůli dálce pomoci, je ještě horší.

Když se tohle všechno smíchá ještě s tím, co se mi pořád honí hlavou, všechny ty události, vzpomínky, ta bolest. Je to nesnesitelné. Pořád si něco namlouvám a jsem naivní, i když vím, že to nikdy nebude jako dřív. Bolí to. A na tenhle pocit mám jen jedno slovo - deprese.

Už zase. Už jen to slovo nesnáším. No... musela jsem to ze sebe dostat ven. Tak teď to víte. Hodně z vás si mě asi pamatuje jako tu "Lightie", co tu s blogem začínala, ale já se musím přiznat, že jsem teď úplně jiný člověk. Asi je to tak i lepší, možná mi to všechno napomohlo k tomu, abych nebyla tak vyjevená a brala spoustu věcí vážně. Ale zrovna takhle jsem "dozrávat" nechtěla.

To bude asi všechno. Promiňtě za tak bezduchý článek, ale napsat jsem to musela. A to to měl být původně článek o dnešním dni ve škole. No... možná někdy jindy. Pocity mě přemohly, tak jako ostatně vždycky. Jestli se někdo takhle z vás cítí, třeba právě teď, držím vám palce a zůstaňte silní, protože jste úžasní, ať vám kdokoliv řekl cokoliv.


Kam dál

Vyměněné ikonky