Kapitola 1. - Minulost a přítomnost

16. června 2011 v 23:21 | Lightie |  Destiny
Tak se tu tasím s první kapitolou povídky. Dost mě dneska naštval počítač, páč když jsem to psala, tak se mi sekal. Tudíž se omlouvám za případné překlepy. Dále - je nezvyk psát o někom jiným než o Lucy a nějakým klukovi, tak kdyby tam bylo místo jména "Faith" "Lucy", tak to prosím tolerujte, bude chvilku trvat než se do toho dostanu. Tak a teď k příběhu. Tady se dozívte smutnou minulost George a přítomnost Faith. První odstavec je z pohledu George a druhý z pohledu Faith. Doufám, že se líbí avatar a okomentujete, budu vám moc vděčná. ♥ :)


Minulost a přítomnost

Jmenuju se George Evans. Narodil jsem se do úžasné rodiny se spoustou pěněz. Ovšem to, že jsme byli bohatí se nepoznamenalo na našich povahách. Pořád jsme byli k ostatním otevření a přátelští. Jednoho dne však naši rodinu zasáhla velká nehoda. Když mi bylo deset, tak máma s tátou chtěli jet na výročí do Karibiku, kde měli své líbánky. Tudíž mě měla hlídat babička. Ještě toho dne však mé srdce přestalo bít na několik let. A pořád doteď nebije. Toho dne totiž spadlo letadlo, kterým naši letěli. Po pasažérech letadla se pátralo několik měsíců a já stále doufal, že zaslechnu jména svých rodičů. Marně. Moji rodiče byli mrtví. Moji babičku to silně poznamenalo. Byla uzavřená do sebe stejně jako já, tudíž jsem většinu svého dětství promlčel a probrečel. Zdravotní stav mojí babičky se začal horšit a já měl strach. Strach, že přijdu o dalšího příbuzného. Ale tentokrát to bylo jiné. Žádného jiného příbuzného totiž nemám, kdo by se o mě postaral. Domluvil jsem své babičce společně s jejím doktorem, že by bylo lepší se přestěhovat do Londýna, aby to měla blízko nemocnici a všemu možnému. Babičce se z jejího rodného Irska nechtělo, ale nakonec na to kývla, kvůli jejímu dobru. Přestoupit ze školy jinam pro mě nebylo těžké. Kamarády jsem měl jen dva a ti si se mnou ani neměli co říct. Nevěděli, jestli jich mě má být líto, anebo mě brát jako rovnocenného. Rozhodli se pro to první a mně to neulehčovali.
Další rána přišla, když už jsme byli zabydlení v Londýně. O půlrok později moje babička začala mít potíže se srdcem. A o další půlrok, když jsem se vracel ze školy, viděl jsem jen, jak se u našeho domu nachází několik doktorů, kteří dávali mou babičku do sanitky. Chtěl jsem jet s nimi, ale nedovolili mi to. Bohužel, dalšího dne přesně ve tři hodiny mi volali, že moje babička je po smrti. Mám posranej život. Co se dělo dál? Musel jsem odejít do dětského domova a dům byl prodaný někomu jinému. Jsem tu již čtvrtým rokem a našel jsem si zde kamarády, kteří kolikrát měli stejný problém jako já, ale i tak nezaplní prázdné místo v mém nebijícím srdci. Až jednoho dne se ve mně něco pohnulo. Byl začátek jara. Venku začalo svítit sluníčko a oteplilo se. Měl jsem tohle období rád.
Jako každý rok k nám někdo chodí z pedagogických škol na praxi, ale nikdy bych netušil, že jedna dívka mi dokáže převrátit život vzhůru nohama. Byla bohužel ale hlavně u malých dětí, ale nemohl jsem si pomoct a sledoval jsem ji. Byla krásná. Její brunet vlasy byli krásně rovné a měly dobrý střih. Na sluníčku dokonce měli načervenalý odstín. A oči měla kovově šedé. Byla menší než já, typoval bych jí takových 165 centimetrů. A měla hřejivý úsměv. Když byla nablízku, jako bych skoro ani nevnímal bolest, kterou vždycky cítím.

"Do dětského domova, vážně?" Usmívala se na mě mamka - Lucy Hethertonová, když zrovna přivítala tátu, který přišel z práce.
"No, jasně." Usmála jsem se na ní zpátky. Mamka na mě byla hrdá. Stejně jako ona studuju pedagogickou školu a teď půjdu na praxi do dětského domova. Mamka pracuje jako učitelka v mateřské školce.
"Já nebyla ráda v dětském domově. Nemohla jsem si odbourat pocit lítosti." Povzdechla si mamka a dala mi před nos typickou anglickou snídani.
"A kde je ten děcák?" Zeptal se mě táta s úsměvem. Taťka byl na svůj věk docela frajer. Jmenuje se Dan Hetherton a ještě stále hraje v jedné rockové skupině. Má blond vlasy, sportovní vypracovanou postavu a šedé oči, které jsem po něm sdědila. Po mamce mám hlavně barvu vlasů a hodně světlounkou kůži. A co se týče povahy jsem byla spíše po ní. Klidná a nesoutěživá. Pravý opak táty. Stejnak si říkám, jak se tihle dva mohli dát dohromady.
"No, je na okraji Londýna, tak musím metrem." Usrkla jsem si svého džusu a otočila se přitom na tátu.
"Čau ségra!" Zakřičel mi do ucha mladší brácha Elijah, který byl povahově i vzhledově celý po tátovi. Byl jen o tři roky mladší než já. Tudíž mu je teď patnáct a od té doby, co mě přerost a zjistil, že je silnější jak já, tak si vyskakuje. Škádlíme se, ale vlastně je to ten nejlepší brácha, kterýho můžu mít.
"Nazdar!" Zařvala jsem na něj stejně a máma se jen plácla do čela.
"Luce, to máme ale povedený děti co?" Zaculil se na ní táta.
"Jako v džungli." Obrátila se na tátu.
"No nic. Musím letět. Čau." Naházela jsem do sebe snídani a vydala se na cestu. Dojíždět metrem jsem byla zvyklá, tak mi to nedělalo problém. Spíš jsem byla nervózní z těch dětí tam. Tohle je poprvé co jdu do děcáku.
Přivítala mě tam jedna sekretářka, která mě přivedla za ředitelkou dětského domova. Vysvětlila mi, co přesně tam budu dělat a kolik za to budu dostávat. Měla jsem na starosti malé děti. Chodit s nimi odpoledne ven, anebo se postarat o nějaké odpolední aktivity. A ráno jsem je měla zabavit, protože do školy ještě nechodí. Byli zde i stejně staří lidé jako já. Což mě upřímně trochu znervózňovalo. Já mám rodiče a super život, zatímco oni tu musí být kvůli tomu, že jsou sirotci, anebo jejich rodiče se o ně nestarali tak jak měli. Obzvlášť z jednoho z těch lidí jsem byla nervózní. Mohlo mu být stejně jako mně. Byl fakt vysoký, mohl mít tak 180 centimetrů. Měl trochu nazrzlé vlasy a hnědozelené oči a světlou kůži téměř jako já. Když si jedna vychovatelka všimla, kam koukám, tak se usmála. Mohlo jí být tak nejmíň 24.
"To je George Evans." Odpověděla na otázku, která se mi honila hlavou, "Je mu osmnáct. Když mu bylo deset, přišel o rodiče a ve čtrnácti mu umřela babička - jeho jediný příbuzný. Ten kluk má vážně smůlu. Proč ho sleduješ?" dloubla do mě.
"Já? Já ho nesleduju. On sleduje mě, proto mu to oplácím." Bránila jsem se a zkontrolovala děcka, jestli jsou v pohodě. Byli.
"Pravda. Takhle někdy poslouchám starší kluky, když na ně dohlížím a zaslechla jsem tvoje jméno." Zachechtala se, "Mimochodem, já jsem Karen." potřásla si se mnou rukou.
"Já Faith." Odpověděla jsem jí.
"Jo, já vím." Zakřenila se, "No, zkrátka - od té doby co jsi sem nastoupila je prý George otevřenější. Hlavně, když jsi nablízku. Musí docházet k psychologovi a i ten říká, že je schopen se už bavit o jeho problémech. Máš na něj dobrý vliv. Třeba se mu líbíš." rýpla si do mě. Jen jsem zrudla až po uši. Něco jsem si mrmlala a pak odešla. George Evans. Tak takhle se jmenuje.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Maiik ♥SBéé♥ | Web | 17. června 2011 v 14:29 | Reagovat

Ahojky Sbéé ,, promiň za neobíhání,,nestíhám,,tak budu jen 1 x tejdně,,nevadí??

Jinak mám new dessíík,, a JSem nemocnáá ToĎ vše :D

2 En | 17. června 2011 v 15:01 | Reagovat

Moc povedenej první díl :D Těším se na další

3 Lightie | E-mail | Web | 17. června 2011 v 17:17 | Reagovat

[2]: Děkuju moc =]

4 Majda | Web | 18. června 2011 v 11:03 | Reagovat

Ahojky zlato,
Promiň že se zase ozývám takhl pozdě, ale nějak jsem si tvýho komentáře nevšimla, tak se moc omlouvám!! Jinak tvojí povídku číst budu určitě! A neomlouvej se, že toho máš moc!! Já celkem taky, takže tě naprosto chápu a děkuju za podporu!! Seš zlatá!! ♥

5 RoMaNkA - affas | Web | 18. června 2011 v 21:52 | Reagovat

Musím říct že jsem četla mnoho povídek ale tahle mě nadchla sice má chudák Georg smutný příběh ale věřím že s jeho smutného příběhu bude nakonec i šťastný ale vypadá to na velkou lásku no ale nechám se překvapit prosím pokráčko...:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Vyměněné ikonky