Kapitola 9. - Hledání

6. července 2011 v 16:47 | Lucy |  Destiny
Inu, máme tu předposlední díl Destiny. Jak to tak vypadá, tak se na mě usmálo štěstí, překonala jsem spisovatelskej blok a dneska povídku dopíšu. Jsem z toho docela dost nadšená :3 Nebojte, čekají vás další povídky :) No, proč se jmenuje kapitola Hledání? George si usmyslí, že Faith najde za každou cenu a překonal její odchod, ale Faith si teď vše vyčítá, že mu ublížila. Zrovna udělala maturitu a začínají jí prázdniny, to jí ale nezlepšilo náladu. Pořád musí myslet na George a o tom, jak mu říct, že ho miluje, aniž by ho ranila jejím náhlým příchodem.


Hledání

Když jsem v to pondělí přišel do dětského domova, nikde nebyla. Nikde. Zeptal jsem se jedné vychovatelky, jestli neví, kde je Faith.
"Ona už tu není na praxi. Neřekla ti to?" Podivila se vychovatelka a pak se věnovala dál své práci. Když mi říkala tuto větu, div jsem tam s sebou neseknul. Proč mi to neřekla? Myslela si, že by mi tím ublížila? Ale tohle mi ublížilo víc, když mi o tom neřekla. Bylo mi nevolno. Žaludek jsem měl jako na vodě, slzy na krajíčku, můj hrudník se ztísnil, jako kdyby chtěl udržet srdce před tím, než mi vylítne z hrudníku. Začala se mi motat hlava. Rychle jsem tedy šel do svého pokoje. Joe se učil na opravky a tak si mě ani nevšiml, když jsem padl na postel a otočil se k němu zády, aby nespatřil, jak mi po tvářích stékají slzy. Jo, měl bych se pochlapit, ale když mi utekla ze života holka, kterou mám rád, tak co mám dělat? V mým životě je fakt jenom samej pech. Najednou jsem ucítil něčí ruku na mém rameni. Joe.
"Stalo se něco, brácho?" Zeptal se přátelsky, přesto v očích jsem viděl starostlivost.
"Faith je pryč. Nadobro. Už tu není na praxi a ani mi o tom neřekla. Dozvěděl jsem se to sám. Opravdu mě tak nenávidí, že mi to udělala?" Otřel jsem si slzy.
"Třeba si myslela, že je to nejlepší řešení. Neříct ti o tom. Holky jsou stejnak divný. Nikdy nevíš, co od nich čekat. Třeba ti to neřekla, aby ses s tím zbytečně nezatěžoval, nedělej z ní zase bezcitnou potvoru. Taková ona není." Vyvracel mi to.
"To je stejnak už jedno. Zmizela mi a já ani nevím, kde bydlí, kam chodí do školy. Mám jen její číslo a na mobil jí volat mi přijde velice neosobní, navíc by mi to nezvedla, protože by se bála toho, co jí řeknu." Hlesl jsem.
"Přece si nenecháš ujít štěstí, které ti do života zase vkročilo." Na tuhle větu jsem se podíval Joeovi do očí a viděl jsem jen upřímnost. Tahle inteligentní věta mu vypadla z pusy? Vážně? Nezdálo se mi to?
"Máš pravdu." Řekl jsem ochotně, "Najdu jí a promluvím si s ní, i kdyby to bylo to poslední, co udělám." tak statečně jsem snad nikdy nemluvil. Co s klukem udělá jedna obyčejná holka?

Věděla jsem, že měl Elijah pravdu. George miluju. Ale už je pozdě. Promrhala jsem svou šanci svěřit se mu s tím. Nechtěla jsem mu ale volat. Možná by mu to ublížilo ještě víc a možná by mi to ani nezvedl. A jako holka nechci být vlezlá.
Poslední týden ve škole byl docela hektický. Stále chyběli učitelé, anebo se dávala do pořádku knihovna a dělali se takové ty třídnické věci, tak to ve škole byla docela pohoda.
Ovšem to, že jsem byla ve škole s mými přáteli mi moc nepřidávalo radosti. Pořád jsem musela myslet na George. Pořád jsem hledala způsob, jak mu vynahradit to, že jsem ho zklamala. Chci se s ním nějak sejít, ale přijít do děcáku a říct mu - "Miluju tě." mi přišlo dost uhozený.
Takhle jsem se trápila několik dnů a několik nocí. Dokonce jsem kvůli tomu nemohla ani usnout a když jsem spala, tak jen na chvilku. Vypadala jsem jako malá mrtvolka.
Nastal den maturity. Byla jsem ráda, že jí mám. Že jsem si maturu udělala. bylo to těžké - nebudu lhát, ale stálo to za to. Do téhle školy jsem chodila ráda. Nejdřív jsem se bála, že si tu nenajdu přátelé, ale nakonec jsem se skamarádila skoro s celou třídou, až na pár výjimek.
Rodiče ze mě měli radost, když jsem tam stála ve stejném hábitu jako celý náš ročník a došla jsem si pro ten kus papíru. Mamka byla doslova dojatá a táta na mě byl hrdý. Šla jsem to s nimi oslavit do jedné restaurace společně s Elijahem. Táta s mámou vzpomínali na to, jak jsem vypadala, když jsem nastupovala na střední a jak vypadám teď. Že prej vypadám už jako 'dospělá žena'. No jasně, stejnak pro ně budu malá holčička vždycky.
Večer měl být takový večírek. Jen naše třída. Chtěla jsem tam jít, třeba se tam odreaguji od toho incidentu s Georgem, i když vím, že se odreaguji jen na chvilku a pak na něj budu zase myslet.
Mého zamyšleného výrazu si všiml Elijah a povzbudivě se usmál. Nedávno jsem to s ním ještě probírala. Přiznala jsem mu, že jsem do George nejspíš zamilovaná, ale nevím jak mu to říct, jak mu to dát vědět. Objevit se po tom, co jsem ho zklamala? Přišlo mi to divné.
Proč je to s klukama sakra tak těžký???
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 RoMaNkA - affas | Web | 7. července 2011 v 12:47 | Reagovat

Těžký to bude celý život ale dá se na to zvyknout jen to chce čas ale tenhle dílek byl super jen je mi líto Georgeho jde vidět že Faith opravdu miluje taková láska se opravdu vidí jen v povídkách nebo u výjimek...:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Vyměněné ikonky