Kapitola 2.

25. srpna 2013 v 17:44 | Miss Murderer † |  Someone who cares.
Ano, vidíte dobře. Já sama jsem se divila, že je tu druhá kapitola. A proč? No, protože moje inteligentní já ji nejspíš psalo někdy hodně brzy ráno, protože si vůbec nepamatuji, že bych jí psala. Najednou po pár týdnech přemýšlení, že napíšu další kapitolu, otevřu dokument s názvem "Someone Who Cares" a bum, vidím, že je tu druhá kapitola. No výtečně. (Epic facepalm) Alespoň jsem si jí po sobě opravila a něco přidala, tak snad se vám bude líbit a já jdu psát tedy třetí kapitolu, když jsem přece jen chtěla pokračovat. Předem děkuji za komentáře. :)



Kapitola 2.

"Evelyn," Promlouvala ke své dceři postarší dáma, na tváři se jí rýsovaly vrásky, které však měla zakryté make-upem a šediny byly dokonale schované černou barvou na vlasy, "Žádná práce u stolu." napomenula Evelyn a vytrhla jí blok z rukou a odložila ho na konferenční stolek, kde ho zvedl její otec.
"Oliver Lynch." Řekl nahlas, "Proč je mi to jméno povědomé?" tázal se jí a propaloval jí pohledem.
"Je to můj dlouhodobý pacient, tati." Odvětila Evelyn, když popíjela svou ranní kávu.
"Jakožto doktor plně podporuji tvůj zájem o pomoc ostatním, ale konec konců, musíš si umět rozdělit práci a svůj osobní čas, Eve." Zamával s blokem v ruce a položil ho opět na stolek. Evelyn jen zakroutila hlavou, když věděla, že jí otec neuvidí.

"To on chtěl, abych dělala terapeutku, tak co má zase za problém?" Pomyslela si pro sebe, když si sypala cereálie do misky. Tahle mladá dáma nikdy nepoznala něco, jako je uznání. Dělala pro to vše, co mohla. Nosila domů dobré známky, místo různých večírků se učila na další testy, byla s látkou napřed, jen aby se jí dostalo trochu: "Jsi skvělá, Eve." ovšem jakkoliv se snažila, nikdy to nebylo dost. A než se nadála, byla dospělá, měla vystudováno spoustu škol, ale nikdy pořádně nežila. Být se svými rodiči, kteří jí tak zhatili dospívání, bylo tedy utrpení. Obzvlášť, když jí několikrát za den poučovali, i když už dávno byla dospělá žena.

Tiše přetrpěla snídani, když její matka začala mít řeči na její vzhled: "Podívej se na sebe, Evelyn. Vůbec o sebe nedbáš. Zkoušela ses někdy namalovat? A co všechna ta černá? Obsahuje tvůj šatník i jiné barvy? Jediné v pořádku jsou tvé vlasy, i když by jim neuškodilo zastřihnout konečky. Musíme ještě dnes vyrazit na nákupy, ber to jako laskavost."
Evelyn si pořád mručela něco pro sebe, možná to byla i melodie nějaké písničky, aby se uklidnila a nevystartovala. Po snídani si umyla svou misku od cereálií a rozhodla se projít.

"Evelyn, jsou svátky, ty na nás vůbec nebereš ohledy!" Volal za ní ještě její otec, ona ale předstírala, že to neslyšela, obula si boty a utekla z toho blázince. Jako utíkala před několika lety, když se neovládla a pustila ze sebe všechno ven. Byl to vážně hrozný den. Od té doby se ještě víc uzavřela a odmítala si rodiče pustit blíže k tělu. Stejně by nic nechápali, pomyslela si. Být teenager bylo pro ni utrpení, ale přišlo jí, že nikdy vlastně pořádně nedospěla. Když se o tomhle učila, došlo jí, že si zkrátka a jednoduše bude nést následky z nedostatku dětství celý život. Být oběť a zároveň léčit ostatní. Jaká to ironie.

Evelyn byla tak zapálená do svých vlastních problémů, že si úplně zapomněla lámat hlavu nad Oliverem. A taky si zapomněla vzít kabát, ale to je vedlejší. Založila si ruce na prsou a pořád rychle kráčela dál.
Proč zkrátka nemůže Olivera brát jako ostatní pacienty? Co jí tak moc láká na jeho případu? Možná proto, jak moc je každé sezení s ním intenzivní a emotivní. I když toho moc nenamluví, jeho grimasy a postoje mluví o všem. Je tak zraněný. A ani čas to nezpravil. Je tak zmatený sám sebou, svým životem, ztratil vůli a Evelyn mu nemohla pomoci. Tak úporně nad tím přemýšlela, dnem i nocí. Chtěla mu zoufale najít znovu cestu. Chtěla vidět jeho úsměv.

Natolik se nad tím zamyslela, že si ani neuvědomila, že už delší dobu stojí uprostřed rušné ulice, jen v mikině. Pára jí šla od pusy, lidé ji ve vánoční horečce míjeli a nikdo si jí nevšímal. Tak jako vždycky. Nikdo jí nikdy neznal. Nikdo nepotřeboval její pomoc, nikdo ji nikdy neocenil. Jen její pacienti. A možná proto tuhle práci pořád dělala. Možná, že Olivera brala jako svůj největší případ, třeba si myslela, že když mu pomůže, konečně se jí dostane toho, po čem tolik toužila.

Proto jí tak tížila ta představa, že by jednou Oliver neprošel dveřmi na jejich sezení. Ne, ta představa jí netížila, přímo jí ničila.

Ovšem netušila, že Oliver už pomalu ztrácel naději a přemýšlel, že už za ní nikdy nepřijde.
Ten se probouzel s obrovskou bolestí hlavy. Jak vlivem alkoholu, tak ránou, kterou si včera uštědřil. Daisy mu olizovala obličej, dokud nebyl naprosto vzhůru a nepokoušel se vstát. Daisy se opět začala vtírat, protože chtěla dostat další jídlo. Oliver ji jen automaticky hladil a přemítal si to, co se stalo minulý večer.

Byla tu za ním. Zastavila ho, když to chtěl všechno skončit. A on se tak vytočil jen proto, že mu odmítala odpovídat. Co když ji vyplašil? Co když už nikdy nepřijde? Co když zmizela a on už nemá jinou naději, že se mu znovu zjeví? Žádnou útěchu? Tohle se mu přemítalo v hlavě, když se odhodlal zvednout, obléknout se do jediného čistého oblečení, co našel válet se uprostřed ložnice a šel dát Daisy další várku granulí. Tentokrát Daisy neprotestovala.

Vrátil se zpět do koupelny, aby uklidil rozlité pivo a prázdné plechovky a po práci si vytáhl poslední cigaretu z krabičky, kterou následně zmuchlal a odhodil na kuchyňskou linku, kde ležela ještě igelitka ze včerejšího nákupu. Jeho lednička byla prázdná, protože už několik měsíců jedl, jen aby se ještě udržoval nějak při životě.

Otevřel okno a vylezl ven na požární schodiště, kde se usadil, odhodlaný si dát jeho ranní dávku nikotinu. Trochu se zachvěl, jak ho tady úplně nahoře ovál studený zimní vítr, který mu připomínal Vánoce, které odmítal slavit. Vyfukoval kouř a nasával jeho malou drogu, sledoval spoustu lidí, které se míjelo na ulici pod ním. Včerejší události ho donutily přemýšlet o Evelyn a o čísle, které teď leželo v kapse jeho roztrhaných džín.

Tak moc chtěl o všem mluvit, ale bál se, že bude vypadat jako blázen. Ale proč vlastně tedy na terapie chodí, že? Možná, že ho prapodivně těší něčí zájem. Spousta lidí se po tom všem s ním přestala vídat a on zůstal úplně sám. Jen se svou kočkou Daisy, terapeutkou a malým zapadlým bytem.

Takže přece jen mu ty terapie k něčemu byly.

Cigareta kousek po kousku mizela v popelu, který padal dolů ze schodů společně se sněhem. Stejně tak jako padaly z Olivera nervy. Nikdy nekouřil. Začal až po tom všem. Nacházel v tom útěchu, stejně jako v alkoholu a i když si myslel, že do ničeho takového nikdy nespadne, okolnosti ukázaly pravý opak.

Daisy ladně vyskočila z okna, samozřejmě přešla Olivera, jako kdyby tam ani nebyl a skákala po schodech kamsi nahoru. Určitě žebrat, protože strava podávaná Oliverem byla proti její srsti.

Oliverovi začala být zima a tak si naposledy potáhl cigarety, típl jí o parapet a zalezl znovu do bytu. Dny jako je tenhle neměl rád. Neměl žádnou práci, protože kvůli jeho zdravotnímu stavu prý nebyl způsobilý. Žil jen na tom, co mu posílali jeho rodiče, kteří bydleli hodně daleko. Oliver si občas říkal, jestli ho už neberou jako samozřejmost, co mají platit, třeba jako účet za elektriku. Dost se tak cítil. Byl sám. Žádný telefonát, nic. Ani když bylo před Vánoci. Nejspíš si všichni mysleli, že v tenhle čas mu volat je hřích.

Pravda to ze své části jistě byla. Už to bude jeden rok, za pár dní. Ale ještě horší bude tento čas přetrpět naprosto sám. Oliver chtěl vyhnat všechno ze svojí hlavy a tak si zapnul televizi, aby mu trochu vymyla mozek. Tupě zíral na to, jak se něco hýbe na obrazovce, ale ve skutečnosti to vůbec nepozoroval.

Pořád mu vrtala v hlavě Alice. Ne živá Alice, ale duch Alice. Najednou se Oliver vymrštil ze sedačky pryč, protože mu náhle něco došlo. Utíkal do koupelny, div nevyrazil dveře svojí hlavou, a to by bylo po včerejšku velmi bolestivé.
"Ukázala ses vždycky jenom, když jsem si chtěl něco udělat, co?" Řekl nahlas, vytáhnul si rukáv, ruce se mu klepaly, když si z nového balení bral jednu žiletku, smýkala se mu v prstech, než jí dokázal pevně uchopit. Čekal, ale Alice nikde. Chtěl to udělat, vážně to chtěl udělat. Zhluboka se nadechl a přiblížil kovovou věc blíže k paži.

"Nechceš to udělat." Ozvalo se za ním. Oliver ztuhl, bylo jen slyšet, jak žiletka cinkla o dlážděnou podlahu. Byl to její hlas. Nezněl vůbec jinak. Říkal si, jestli si to nevsugeroval, takže se pro jistotu otočil. A byla tam, zase tam stála. Jako vždycky na ní dokázal dlouhou chvíli jen koukat, neschopen mluvit kvůli strachu a kvůli bolesti.
"A proč ne? Chci bejt s tebou." Řekl tichým, nakřáplým hlasem, opřel se o zeď za sebou a pomalu sklouzl dolů. Alice si klekla před něj a vztáhla ruku, jako kdyby se ho chtěla dotknout. Její ruka byla přímo na jeho tváři, ale on nic necítil, nic. Zavřel oči, předstírajíc, že její ruka tam doopravdy je. A hřeje ho, uklidňuje, tak jako vždy.

"To nemůžeš." Pověděla mu, stejně tiše. Oliver otevřel uslzené oči, stále tam byla, "Čeká tě něco lepšího, splníš si svý sny, budeš mít rodinu, budeš mít milovanou ženu, budeš mít vysněnou práci, Oli." vyprávěla. Oliver se zamračil, když chtěl protestovat, ale ona mluvila dál, "Jen tomu dej šanci. Prosím. To chci já." naklonila se, aby mu to pošeptala do ucha a pak se přiblížila natolik, že to vypadalo, jako kdyby chtěla Olivera políbit. Automaticky zavřel oči a našpulil rty, ale nic necítil, stejně jako předtím a když oči otevřel, Alice byla už pryč.

Oliver se podíval na svůj vyhrnutý rukáv a na žiletku válející se na zemi. Nebyl si jistý, jestli se to doopravdy stalo. Jaký má důkaz, že to nebyl výplod jeho fantazie? Další halucinace? Ne, bylo to moc skutečné, za bílého dne. Byl střízlivý, muselo se to stát.


A to byla ta chvíle, kdy se rozhodl najít své roztrhané džíny, číslo v nich a zavolat Evelyn.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 LexiChris | E-mail | Web | 25. srpna 2013 v 23:41 | Reagovat

A řekni mi nějaký důvod proč zrovna ty, tak báječná a zábavná holka se straní lidem hmm? To by mě teda zajímalo aspon 3 důvody bych chtěla vědět:-)..Copak ti někdo něco udělal hmm?..Ty jsi trdlo ježiši marija tak zlatko, co kdyby jsi přestala řešit co si o tobě jiní myslí a začala žít a přestala myslet co je na tobě zlého a co dobrého. Každý člověk má své klady a protiklady tak to je tak se s tím smiř a začni žít a zapomen na to co si o tobě lidí myslí, jejich názor ti může být ukradený pokud tě neznají nemají právo si o tobě dělat názor a tak to prostě je:-)..To je jedině dobře apson že s těma kamarádama trávíš nějaký ten čas, ale jak říkám užívej si života a přestan se sebekritizovat uškodí to tobě samotné ne lidem kolem tebe věř tomu :-)...

Bože ty jsi trdlo ty máš takové obavy tvoje problémy bych vážně chtěla mít věř tomu:-).A nevěř tomu že tě nikdo nechce třeba je nějaký kluk, kterému se líbíš jen ty to nevíš, protože se ti to bojí říct, jelikož se bojí odmítnutí tohle nikdy nezjistíš pokud se pořádně nebudeš dívat věř tomu:-).

No zítra jdu na kontrolu tak uvidím jak to dopadne snad mi tu sádru už sundají a budu mít klid a budu moct konečně lítat:-):D.

Jo taky dobrý způsob máš fajný způsob vypořádání ze stresem to já se vypořádávám spíše brekem mě to hodně uleví a na druhý den jsme zase v pohodě:-).Ale ten tvůj bych chtěla umět:-)..Vůbec neděkuj kdykoliv co budeš potřebovat se svěřit nebo něco jiného klidně přijd jsme tu pro tebe 24 hodin denně a nějaké ty zkušenosti s chlapama něco málo mám:-):-D

A tak to ted pěkně kecáš ty a při těle tak schválně kolik vážíš hmm? No jen to řekni a nestyd se a uvidíme jestli jsi nebo ne...

2 Christen | Web | 1. září 2013 v 16:03 | Reagovat

Ooo už je tady druhý díl ten si 100% musím přečíst jen měj chvíli strpení celý týden jsem na blog tařka kašlala, a teď mám co upravovat a komentovat :D Ale přečtu si to slibuji!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Vyměněné ikonky