Září 2013

Even in the dark you can see a light for a while

22. září 2013 v 19:55 | Miss Murderer † |  Diary
Ahoj všichni,
Nebojte se, neopustila jsem vás. Ani ve snu mě to nenapadlo, jen jsem si potřebovala dát menší pauzu kvůli níže uvedeným důvodům. Potřebovala jsem si dát oddech, abych zase našla svůj elán a chuť blogovat. Blogování miluji, ale tak nějak se mi do toho nechce, když nemám inspiraci, nemám o čem psát, určitě to také znáte.
Tak nějak jsem si potřebovala srovnat myšlenky a blog jsem musela přesunout na vedlejší kolej. Především jsem se musela vylízat z té mojí "špatné nálady". (Nebudu tomu říkat deprese, to slovo nesnáším. Vážně.)

Hodně tomu napomohlo, že jsem byla opravdu hodně zaměstnaná. I když mě to hodně stresovalo, takže nevím, zda to má být plus, či mínus. V nějakých chvílích jsem prostě měla chuť přestat existovat, brečet a zahrabat se a v jiných jsem byla ráda, že něco dělám a nesoustředím se tak moc na moje ostatní problémy. A tak jsem se z toho vlastně dostala. Také pomohly hodně konverzace se spoustou mých internetových kamarádů. (Ano, internetoví přátelé jsou skuteční a stejně tak důležití jako ti reální, neříkejte mi, že ne.)

A tak, pomalu, ale jistě, tu byla zase na nějakou dobu vyrovnaná Luce.

Bylo to lepší a lepší i díky maličkostem. Například, dokázala jsem se dokopat k tomu, abych nakreslila další obrázek na objednávku a reakce od lidí, kterým to maluji, se snadno vyrovnají pocitu, kdy dostanete "peníze" (peníze přesně za to nedostávám, jsou to body na stránce deviantART), jen je to víc "intimate", řekla bych. Dále jsem byla přijata znovu do ART klubu a to je radost sama o sobě! Už se můžu pyšnit i ikonkou v menu jako právoplatný člen.

A zpráva, která mi v poslední době udělala největší radost byla ta, že mám fanoušky. Fanoušky jako fanoušky. Nemám ráda slovo "fanoušci", protože někdo obyčejný a nezajímavý jako já si fanoušky nezaslouží, radši je nazývám "kamarádi", protože, no, je mi to sympatičtější a nepřipadám si kvůli tomu, jako kdybych se na někoho koukala zvrchu. Já vím, že říkat někomu fanoušek není koukání zvrchu, ale prostě, nevím jak to správně popsat. U jiných lidí mi přijde naprosto normální, když mluví o lidech, kteří je obdivují jako o svých fanoušcích. Ale znáte, jak obrovský sebekritik jsem a jaké mínění o sobě mám, takže když se někdo nazve mým fanouškem, automaticky se proti tomu bráním.

Ale zpět k tématu.

Spousta z váš již jistě ví, že strašně ráda kreslím. (Kdo to ještě neví, můžete něco najít v rubrice "drawings" anebo tady: missfreakyluce.deviantart.com) A díky kreslení jsem si utvořila i pouta s několika lidmi ze zahraničí, se kterými si často píšu. Nedávno jsem dosáhla 16,000 shlédnutí mé galerie na deviantartu a zanedlouho jsem měla na svém asku otázku, zda by mi nemohl někdo zřídit fanpage. Byla to Simm, jak se dále představila, která mi řekla tolik milých slov a nakonec mou vlastní fan page na facebooku založila. Tolik mě to dojalo, že jsem nechala utéct pár slz. Protože jsem si nikdy nemyslela, že pouhým vkládáním obrázků na internet a mluvením s lidmi si tohle vysloužím.

I když tu není tolik "to se mi líbí", je to hrozně krásný pocit, vědět, že se najde přece někdo, kdo si najde čas si vás najít i na facebooku, i když mě zná třeba jen na deviantART a na tumblr. Zkrátka, děkuju moc všem. Ani nevíte, jak mi tohle pomohlo se z toho všeho vyhrabat. (Pro zájem je zde: MissFreakyLuce fan page , ale nic moc tu ještě není, Simm vše teprv zařizuje.)

No, zkrátka a jednoduše, celý význam tohohle článku byl, že se cítím líp. Nevím na jak dlouho a nevím kdy vám tu budu zase vylévat své srdce, že jsem do toho spadla znovu, ale pamatujte si, že i když je nejhůř, vždycky se najde nějaká maličkost, co vám dokáže dát naději. A to je podle mě nejdůležitější, mít pořád nějakou naději a jít za ní, protože to je jediný způsob, jak se z toho vyhrabat.

Něco mimo mísu: Taky jsem začala dělat Everyday Selfie Challenge, zpočívá jen v tom, že po dobu jednoho týdne se každý den vyfotím. Celkem hloupé, že? Ale, proč tyhle "challenges" nezačít s něčím lehkým a hloupým. :)

Teď si nejsem jistá, zda je tohle fotka, kterou jsem tuhle challenge začala, ale dejme tomu.


A abyste neodcházeli s pohledem na můj obličej, ještě dodávám mojí nejnovější kresbu, tentokrát jsem odložila svůj milovaný tablet a nakreslila něco také tradičně a ne digitálně. Lana Del Rey.


Sunny days are fading away

6. září 2013 v 16:33 | Miss Murderer † |  Diary
Nic netrvá věčně, co se týče dobré nálady, platí tohle dvojnásob.
Neřekla bych, že se mám vyloženě špatně, ale - nemám se už ani ,,v pohodě". Nevím, co mi zase přelétlo přes nos. Asi to bude spíš tím, že moc přemýšlím o věcech, které mi ubližují, o věcech, kterým se tak moc snažím vyhýbat, ale ony si ke mně vždycky cestu najdou. Pokaždé. Dala bych cokoliv za to, aby se mi tohle nestávalo. Znáte to, jste v pořádku, říkáte si, že už to bude jen a jen lepší. A najednou, bez jakéhokoliv důvodu, (Dobrá kvůli spoustě důvodům, co se vám honí hlavou, alespoň u mě.) je to zpátky.

Dřív jsem si myslela, že to bude jen špatná nálada. Že to za chvíli odejde, ale ne. Nejdřív to trvalo dva dny, pak čtyři a postupně se to prodlužovalo. Dalo by se říct, že krom nějakých světlých chvilek jsem se tahle cítila celé prázdniny. A tak moc mě štve, že s tím nic nezmůžu. V tu chvíli vás prostě nic nezajímá, než jen vaše chyby. Díváte se na sebe, jako kdybyste za všechno mohli. Přijdete si zbyteční, beznadějní, až skoro odporní. Tak moc bych chtěla, aby to jednou lidé okolo mě pochopili. Nechci, aby si mysleli, že mi vadí oni, vadí mi moje já. Vadí mi, že nemůžu nic dělat. Vadí mi, že už to nebude nikdy jako dřív.

Jenže pro ně budu vždycky ta otravná holka, co si na něco hraje. Upřímně mě to mrzí. Jenže já nejsem ten typ člověka, který by všechno všem vykládal. A nikdy nebudu. Jsou věci, co si musím nechat pro sebe, s čím se musím vypořádat sama a dávat je někomu na váhu mi přijde jako obtěžování. Například když ten dotyčný, komu jedinému bych se mohla svěřit, má svých problémů dost. Ne, to nejde.

Asi bych to všechno dala za vinu svým pubertálním hormonům, ale přijde mi pitomý se na to pořád vymlouvat. Ano, jsem přecitlivělá a možná ještě o dvojnásobek víc, když jsem v pubertě, ale já se taková už narodila. Vždycky jsem hodně věcí vnímala a všechno prožívala. Občas je to spíš prokletí. Například když vím, kolik lidí se cítí hůř než já a já si tu stěžuji, přijdu si tak trapně, neohleduplně a je mi z těch všech lidí tak smutno, protože pár takových znám. A pocit, že jim nedokážu kvůli dálce pomoci, je ještě horší.

Když se tohle všechno smíchá ještě s tím, co se mi pořád honí hlavou, všechny ty události, vzpomínky, ta bolest. Je to nesnesitelné. Pořád si něco namlouvám a jsem naivní, i když vím, že to nikdy nebude jako dřív. Bolí to. A na tenhle pocit mám jen jedno slovo - deprese.

Už zase. Už jen to slovo nesnáším. No... musela jsem to ze sebe dostat ven. Tak teď to víte. Hodně z vás si mě asi pamatuje jako tu "Lightie", co tu s blogem začínala, ale já se musím přiznat, že jsem teď úplně jiný člověk. Asi je to tak i lepší, možná mi to všechno napomohlo k tomu, abych nebyla tak vyjevená a brala spoustu věcí vážně. Ale zrovna takhle jsem "dozrávat" nechtěla.

To bude asi všechno. Promiňtě za tak bezduchý článek, ale napsat jsem to musela. A to to měl být původně článek o dnešním dni ve škole. No... možná někdy jindy. Pocity mě přemohly, tak jako ostatně vždycky. Jestli se někdo takhle z vás cítí, třeba právě teď, držím vám palce a zůstaňte silní, protože jste úžasní, ať vám kdokoliv řekl cokoliv.


"Say anything"

5. září 2013 v 12:18 | Miss Murderer † |  Diary
Hello my sweethearts,
Přišlo mi, že by nebylo od věci sem napsat zase nějaký další článek. Sice zase nevím, o čem psát, ale něco vymyslím. Vlastně asi vím, škola? No, jestli se tomu tak dá říkat. Většina kamarádů z jiných škol už mají výuku, vědí všechno, jen my ne. Takže jak jsem už asi psala, zkrátka a jednoduše, ráno brzy vstávám a platím za autobus jen proto, abych se procházela po městě a za dvě hodiny jela domů. (Alespoň, že nebyla nějaká ukrutná zima, ale zase mi celkem vadí to občasný vedro, asi bych se už konečně měla rozmyslet, co chci. I když to nebude nikdy. No nic, chci zimu se sněhem. Jo, to je ono.)

Spousta lidí se na tyhle "procházky" vybodla a radši všichni půjdou až v pondělí, kdy se bude něco dít. Ale chápete, první týden, to bych si nedovolila. Jsem vzorná žačka... ha.ha. Každopádně, mezi těmihle lidmi jsou i moje dvě největší kámošky ze třídy, takže, no. Takto. Ale za jedno jsem měla příležitost se víc "seznámit" s holkama, se kterýma jsem neměla tolik tu čest minulý rok. A to je senza. Jsem za to i ráda, je sranda. Každopádně, jedna z mých kamarádek má už zítra konečně přijít, takže se těším. A taky jdeme zítra konečně do školy, tudíž to bude taky fajn. Teda nevím jak moc "fajn" to bude, až uvidím rozvrh, ale... smířit se s tím musím.

Takže krom školy se v mém životě neudálo nic tak zajímavého. Pořád sleduji Supernatural, pomalu, ale jistě se prodírám všemi těmi objednanými obrázky, píšu si s internetovými kamarády, těším se na Ieroween (pro ostatní, co nejsou Killjoys tedy Halloween), plánuji s někým taky brzy vyrazit ven, pokračuji v povídkách... Takže toho vesměs dělám docela dost. A konečně můžu po dlouhé době říct, že mi to takhle vyhovuje. Nemám už takový depky, zbytečně nepřemýšlím nad věcmi, co mě stresujou a tak. Nejsem šťastná, to ne, jsem zkrátka v pohodě. A budu ráda, když to takhle zůstane co nejdýl.

Už nevím co psát. Snad jen, včera se ze mě znovu stala "tak-trochu-redhead". Sice to není tak červený (i když na týhle fotce to tak může vypadat, ale to bude jen blbou kvalitou a světlem), jak jsem to měla minulou zimu (to jsem byla vážně zářivá), ale takhle mi to vyhovuje, navíc mi tahle barva neoddělala vlasy, za což jsem upřímně ráda. Takže vám sem dávám aktualizaci svého vzhledu.


A opustím vás s nějakou dobrou písničkou, na které teď ujíždím. Takže tady to máte, mějte se hezky, snad máte dobrý týden, jen povídejte, přehánějte, ráda si přečtu vaše příhody, i když jsou třeba naprosto všední :)


"Kind of weird"

2. září 2013 v 16:17 | Miss Murderer † |  Diary
Kind of weird, že se ozývám po tak malém intervalu.
Kind of weird být ve škole.
Kind of weird používat angličtinu a češtinu ve stejný větě.
Ale co, nevermind.

Hello folks,
Tak nevím, proč sem píšu, ale je to zvláštní, najednou mám chuť psát. (Vidíte? Já říkala, že jen co začne škola, něco se ve ve mně hne a já jsem víc produktivní.) Asi jsem jen chtěla napsat něco o prvním školním dni, jako všichni ostatní. Popravdě, přišlo mi, jako kdybych byla v transu, jako kdyby to ani snad nebylo skutečný. Prostě jsem byla už moc dlouho zavřená doma a nevídala tak moc lidí, že mi to přišlo tak zvláštní. Kdoví. Ale na druhou stranu - přišlo mi to všechno hrozně stejný. Nevím, jestli za to může to, že já se vůbec nezměnila, jestli za to může to, že jsme pořád ve stejný třídě, kdoví. Takže shrnu to dvěma slovy: zvláštní a stejný.

Jo, dává to hodně smysl.

Ale vlastně jsem i docela ráda, že jsem zase ve škole. Zase jsem viděla kámošky, u kterých jsem neměla příležitost je potkat o prázdniny, no bylo to celkem fajn. Jen kdybychom ve škole netrčeli do desíti a vůbec nic nedělali, asi to bylo kvůli prvákům. (Všimněte si, jak už mluvim "kvůli prvákům", nějak mi ten druhák rychle stoupnul do hlavy. Haha, ne, zajímá mě, jestli o nás takhle taky mluvili ti starší. Co to kecam, naše třída měla fakt bomba pověst.) Každopádně, moje starší ségra je ve škole teď taky, takže je to o něco lepší. Vždycky mi moje starší ségra byla hodně dobrou kamarádkou, to se nezměnilo. Taky jsem potkala pár známých ze základky. Včetně mojí nejlepší kámošky Ennie, sice jsme toho moc neprohodily, ale naše myšlenky mluví za nás. Síla telepatie.

Takže jak jsem předpovídala již včera, tenhle den nebyl nic tak extra. Asi to bude díky mýmu přístupu. Do konce týdne máme náhradní program, takže se mi vážně chce v zimě lítat sem tam po městě. Ale na druhou stranu - aspoň si užiju těch svejch kumpánů. A nasbíram inspiraci, jak se znám. Blíží se podzim, zima, to je vždycky moje nejoblíbenější období být kreativní. :)

Tudíž se budu těšit na další dny, když to takhle půjde dál. (No, teda ne ty moje občasný mindráky a tak, ale takovéhle "v pohodě" dny.) A já se jako tradičně odebírám koukat na Supernatural, protože nemám co jiného říct!


Hot topic: tomorrow

1. září 2013 v 17:42 | Miss Murderer † |  Diary
Rozhodla jsem se, že tedy napíšu poslední prázdninový článek, kde budu povídat o tom, jak to všecko končí, co očekávám od sebe a od školy, stejně jako všichni. Sice bych ho měla napsat už včera, protože už je září, ale tak, do školy jdeme až zítra.
Takže pěkně od začátku.

Hello ladies, maybe gentlemen?
Vím, že jsem nenapsala dlouho článek. (Vlastně poslední před týdnem, ale čert to vem, už jsem řekla asi milionkrát, že blog by neměl bejt povinnost a měla bych sem psát jen když se na to cítím.) Asi jsem zkrátka jen vyčkávala, až bude o čem psát, jako vždycky. No a teď se to celkem hodí. Poslední prázdninový den.
A víte, že je mi to tak nějak úplně šumák? Haha, ne vážně. Celý prázdniny jsem nedělala nic vzrušujícího, nebo zábavnýho, co se od holky mýho věku očekává. Ale jaksi nemám potřebu vymetat každou chvíli bary. (Ne, že bych kvůli tomu někoho odsuzovala, to ne, vy jen víte, jak si užívat a být společenský, ale já taková bohužel nejsem, takže (b)lame me.)

Vlastně se do tý školy už těším. Budu mít co dělat. (Jo, sice to bude občas pořádný peklo zase vstávat bůhví v kolik ráno, učit se na testy, být nervózní kvůli známkám, občasný stres, školní dramata...) Ale, pořád tam jsou lidi, se kterýma ráda trávím čas. A to se mi o prázdniny nepovedlo, takže to bude i celkem fajn. Navíc, nevím proč z toho všichni dělají takovou tragédii, když budeme mít hodně prázdnin ještě během roku. (Co se týče mě, já mnohem radši zimní prázdniny, než ty letní. V zimě i chodím víc ven, jo, mam radši zimu.) Ale každopádně, jako každý prázdniny, budou mi přece jen trochu chybět. Ponocování, (Haha, dělam, jako kdybych neponocovala i o školu.) vyspávání do poledne, celý dny sledování Supernatural (oh, řekla jsem, že mě to tak moc chytlo, že jsem za poslední dva dny shlédla 3 série? :D), a tak dále.

Je mi líto, že jsem o prázdniny nedělala nic moc zajímavého, abych mohla vyprávět. Nebo že jsem se tolik nevěnovala svým povídkám. Ale přiznejme si, že jsem víc produktivní o školní dny. Nevím čím to je, možná proto, že mám hlavu k prasknutí z toho všeho, možná kvůli tomu, že získávám novou inspiraci a tak podobně. A asi taky díky tomu, že když píšu povídky o školní dny, jsou lepší, protože se díky nim odreaguju a mám to doopravdy jako relax. Zatímco o prázdniny jsem relaxovaná pořád, takže... No nic, občas si děsně protiřečím, takže tenhle článek zase nebude dávat smysl, ale co. Tohle je stejně skládka, jako ta skládka v mojí hlavě.

Na druhou stranu jsem i trochu nervózní. Druhák. Víc učení, o rok blíž k maturitě. (Jo, ještě je čas, ale když vidím, jak bleskově utekl prvák, až mě to děsí.) V únoru mi bude sedmnáct, o rok blíž k dospělosti. (Ne, že někdy dospělá budu.) Nevím, přijde mi, že to utíká všechno strašně rychle, že se ani nestačím pořádně rozhlédnout a všechno je pryč. Jako když jedete autem po dálnici. Ach jo, Lucy, to bylo zase přirovnání nějaký zakomplexovaný holky z nějakýho filmu.
Jsem nervózní i kvůli tomu, že pořád doufám, že se nějak změním, ale jsem pořád stejná. Pořád ta tichá holka, o který nikdo neví. Jo, možná pár lidí ví, že kreslím, ale to je tak všechno. Ne, že bych měla nějakou potřebu bejt nějak populární, ale bylo by hezký, kdyby si mě sem tam někdo všimnul. Ale co, každej nemá to štěstí.
Jsem nervózní, protože nemam vůbec žádný sebevědomí, za celý prázdniny vypadám celkem ucházejíc a den před školou vypadam snad nejhůř, nevím co na sebe, nevím co s vlasama a nakonec si pak řeknu, proč se o to vlastně zajímam. To mi dělá někdo naschvál. Takovej ten pocit, jako když tam nahoře hrajou The Sims a vy jste simík, kterýho si nějak moc neoblíbili.

Asi přestanu už blábolit. Já jen, že jsem si všimla spoustu článků, kde se lidi loučí s volnem, jak se cítí, tak jsem to taky zkusila. Zase další chaos. Teď se v tichosti odeberu, odpovím vám na komentáře, udělám si čaj a půjdu se dívat na další epizody Supernatural, než si budu muset jít brzy lehnout.
Vyměněné ikonky