Leden 2017

Rosteme

13. ledna 2017 v 18:04 | Luce |  Chaotická cesta ke klidu
Nejdříve bych měla všechny řádně pozdravit,

Dobrý večer,

ani bych netušila, jak těžké a zároveň radostné bude znovu psát do téhle kolonky. Jak vše vysvětlit a jak dát do slov jednoho článku celé (teď už) 4 roky mojí nepřítomnosti? Stalo se toho tolik, že ani nevím, kde začít a jestli vůbec začínat. Spíše všechno bude postupně vyplouvat na povrch a já začnu psát tak, jak jsem psala doteď - bez struktury a tak, jak se mi moje myšlenky řinou z hlavy. Ostatně tak, jak jsme na to všichni zvyklí. Pokud tu ještě ti "všichni" budou. Každý se přece vyvíjíme a ubíráme různým směrem. Takže sama ani nevím, co očekávat, když do tohohle mrtvolou zapáchajícího blogu znovu píšu.

Nemůžu ani navázat na žádný ze svých předchozích článků, protože nesouhlasím skoro se žádným slovem, přístupem, či osobou, která je všechny psala. Byla jsem sebestředná, strápená, zabedněná a myslela si, že moje problémy potřebují největší pozornost a obecenstvo, aby mi bylo pomoci. Vůbec mi nedocházelo, že bych měla začít u sebe a u toho, jak je to všechno mnou a mojí nenávistí pro všechno, co by ze mě mohlo udělat vyrovnanějšího člověka. Předpokládám, že když jste v takovém plačícím režimu už tak dlouho, že nemluvíte o ničem jiném než o svém smutku, bojíte se, že přestanete být zajímaví.

Byla jsem pubertální hlupačka a i když ji někde hluboko v sobě pořád mám, spíše jí ukazuji, jak se věci mají. Konec téhle mojí virtuální a zajímavější verze přišel, když jsem jednou nevinně šla do cukrárny se svojí nynější nejlepší přítelkyní, která moc dobře bude vědět, když bude tento článek číst. Ona mi ukázala, že svět neexistuje jen na monitoru, kde se dožaduji pozornosti, ale že stejnou pozornost a možná i lepší mohu mít ve světě tam venku. Představila mi spoustu nových lidí, mých současných přátel, přišly první lásky, začala jsem se pohybovat v jiných kruzích a pro mě to bylo šokující - představa, že se nemusím za nic vydávat, ani nijak fňukat, aby se lidé smáli mým vtipům, poslouchali moje myšlenky a podporovali mě v tom, v čem jsem dobrá.

Celé ty čtyři roky pro mě byly podstatné v tom jediném - v mém sebevědomí a v mém přístupu k lidem, světu i sobě samotné. A i když vím, že si teď s tou sebestředností trochu pokrytecky odporuji, protože zatím mluvím jen sama o sobě, ale abych mohla dojít k tomu podstatnému, potřebuji vám vše vysvětlit.

Takže jsem získala spoustu úžasných zážitků, přátel, pobyt na čerstvém vzduchu, později i maturitu a teď nastává ta otázka, co teď? Našla jsem si práci, přijali mě na vysokou a chci se s přítelem stěhovat... jenže, pořád mi v tom mém životě něco nesedí. Povím vám co. Kvůli tomu, že vysokou nezvládám, protože je pro mě práce a peníze teď hlavní prioritou a navíc mě tato škola vůbec nebaví, akorát stresuje - zapomněla jsem se odreagovat. Vypnout a začít tvořit. Přestala jsem kreslit, psát a to mě strašně mrzí. A moc mi to chybí. Nechci zakrnět v něčem, co mě upřímně baví a jde mi to. Nechci to jen tak zahodit.

A tak jsem měla koncem roku velice slabé chvilky, byla jsem neustále naštvaná, kolikrát bezdůvodně, kolikrát na lidi na kterých mi záleží a kolikrát sama na sebe kvůli tomu všemu. A i když jsem si kdysi dávala takové bláhové novoroční předsevzetí a pak na několik let přestala, (nejspíš proto, že je to prostě pitomost, kterou jsem nikdy nedodržela) nový rok vám dá jistý nový start, takový "reset", nebo si tu možnost alespoń uvědomíte, když v tichu se zbytkem světa stojíte a koukáte na ohnostroje, které si pořídili z vesnice jen ti bohatší.

No a tím se chýlím k tomuhle - jsem tady, jsem zpátky a doufám, že tentokrát na dlouho. Už jsem totiž těchto "comebacků" měla pár, ale při tomhle se cítím úplně jinak. Chci se znovu ponořit do toho, co mě naplnuje. Číst, co Vás naplnuje.

Pozorovat svět kolem a učit se z něho,
všímat si názoru Tvého i mého,
inspirovat se a sdílet to všechno tady
a poslouchat Vaše milé rady...

Sedm let zpátky jsem založila tento blog pod tímto názvem, protože jakýkoliv můj osud mě děsil a od té doby vždy k tomu bodu někdy dojdu a vrátím se sem. No není to komické? Teď se tomu už ale nebojím čelit.
Vyměněné ikonky