Červen 2017

Změny a neschopnost jim jít vstříc

27. června 2017 v 18:15 | Luce |  Chaotická cesta ke klidu
Dříve jsem se nepovažovala za neposedného člověka, který bude vyhledávat a užívat si každou změnu, která naruší fádní všednost většiny života.

Dnes tím člověkem jsem a hrozně mě to baví.

Možná je to tím, že dříve jsem nemohla žádnou změnu zažít ve své komfortní zóně za počítačem a v pokoji se zataženými závěsy. Ocitám se právě ve věku, kdy se mi otevírá celý můj život a je na mě, jak s tím naložím - jak by řekl můj inspirující dědeček.
V posledních měsících žívota se mi vše převrátilo vzhůru nohama a zatím jen zmateně tápu a poznávám, ale bože! Jaká je to nádherná svoboda!
Dusím v sobě tyhle pocity dlouho, a tak mě napadlo se z toho všeho konečně vypsat.

Řekla bych, že jsem měla takový životní stereotyp. Na základce jsem si vedla dobře, měla jsem veselé kamarády a výborné výsledky, dále úspěšné absolvování střední školy s mojí malou emo fází a starou dobrou partou z dětství, přítele, úspěšně složené příjímačky na vysokou a nakonec i práci a téměř i byt, než se ve mě něco zlomilo.

"Chci to tak? Co bude dál?" Opakovala jsem si stále častěji, jak měsíce plynuly. Chci zůstat v tomhle okolí? Chci s tímhle člověkem žít už napořád? Chci se uvrtat ve fabrice, která zaměstnává cca 70% města a jeho okolí? Co škola, baví mě vůbec? Je mi tahle konkrétní škola vůbec k něčemu?

Těmito otázkami jsem se dostala do pavučiny, kterou jsem nazývala úzkost. Ta se proplétala s pavučinou stresu, kde si hovil pavouk strach, který si na mě, mouše se zalepenou pusou, pomalu pochutnával.

Zdálo se nemožné od toho všeho utéct. Mohla jsem ublížit lidem kolem sebe, zklamat je, cítit se mizerně a být opuštěná. Tak jsem to dál trpěla a raději vše maskovala a dál byla zamotaná v pavučině...

Změna je pro mě nejlepší, když do mě praští jako přívalová vlna a stáhne mě s sebou.

V mém případě techto vln bylo několik a hned po sobě. Byly děsivé, ale když mě zasáhly, bylo to neskutečně vzrušující.
Začalo to nejspíš uvědoměním si, že opravdu mám vse jen ve své moci. Takových lidí bylo postaveno do horších situací a svět se nezbořil.

Pamatovala jsem na to, když jsem zpřetrhávala své konekce s vysokou školou a rozhoupávala se k rozchodu s přítelem, s nímž jsem měla vztah, který devastoval nás oba, jen jsem si to uvědomila jako první.
Tyto dvě změny pro mě byly v poslední době dost zásadní. Nebudu lhát o tom, jak to nebylo těžké, jak jsem vše hrdě a svědomitě vyřešila. Padlo hodně slz, křivých obvinění, věci, které se dusily v lidech dost dlouho, pomluv i částečného zklamání tak nějak ze všeho.

Naštěstí karma v mém případě funguje a za tyhle věci jsem získala úplně nové, lepší - radost, svobodu, úlevu, klid, upřímný úsměv, vlastní názor, o komplex mín, více sebejistoty, nové známosti a mohla bych pokračovat dál.

Vším tímhle jsem si chtěla připomenout, jak důležité je mít kontrolu nad vlastním životem, takovým, jaký ho chcete mít. Namotivovat se na změny budoucí, kterým jsem na cestě a povím vám o nich v dalších článcích a namotivovat i případné čtenáře.

Největší boj je přemoct váš strach a otázky typu: "Co na to řekne? Co udělá? Co bude pak?" jakmile se toho člověk zbaví, udělá to v zápalu a je to venku, jedná dál čistě svými instinkty. Vždy to nějak dopadne. Snadno se to řekne, přemoct svůj strach, obzblášt od posery jako jsem já, kterého k tomu musí dokopat čistý adrenalin.
Proto bych jen doporučila zbytečně dlouho nepřemýšlet, třeba jako já - rok a půl. Čím delší to je, tím je to úmornější a ještě se to horší.

A na co pamatovat?
I kdyby bylo nejhůř, člověku vždycky něco zbyde. Věc, lidé, vzpomínka, naděje, ale hlavně on sám. Když má sám sebe, má to největší bohatství, již výše zmíněnou moc ve svých rukou.
Vyměněné ikonky