Chaotická cesta ke klidu

Změny a neschopnost jim jít vstříc

27. června 2017 v 18:15 | Luce
Dříve jsem se nepovažovala za neposedného člověka, který bude vyhledávat a užívat si každou změnu, která naruší fádní všednost většiny života.

Dnes tím člověkem jsem a hrozně mě to baví.

Možná je to tím, že dříve jsem nemohla žádnou změnu zažít ve své komfortní zóně za počítačem a v pokoji se zataženými závěsy. Ocitám se právě ve věku, kdy se mi otevírá celý můj život a je na mě, jak s tím naložím - jak by řekl můj inspirující dědeček.
V posledních měsících žívota se mi vše převrátilo vzhůru nohama a zatím jen zmateně tápu a poznávám, ale bože! Jaká je to nádherná svoboda!
Dusím v sobě tyhle pocity dlouho, a tak mě napadlo se z toho všeho konečně vypsat.

Řekla bych, že jsem měla takový životní stereotyp. Na základce jsem si vedla dobře, měla jsem veselé kamarády a výborné výsledky, dále úspěšné absolvování střední školy s mojí malou emo fází a starou dobrou partou z dětství, přítele, úspěšně složené příjímačky na vysokou a nakonec i práci a téměř i byt, než se ve mě něco zlomilo.

"Chci to tak? Co bude dál?" Opakovala jsem si stále častěji, jak měsíce plynuly. Chci zůstat v tomhle okolí? Chci s tímhle člověkem žít už napořád? Chci se uvrtat ve fabrice, která zaměstnává cca 70% města a jeho okolí? Co škola, baví mě vůbec? Je mi tahle konkrétní škola vůbec k něčemu?

Těmito otázkami jsem se dostala do pavučiny, kterou jsem nazývala úzkost. Ta se proplétala s pavučinou stresu, kde si hovil pavouk strach, který si na mě, mouše se zalepenou pusou, pomalu pochutnával.

Zdálo se nemožné od toho všeho utéct. Mohla jsem ublížit lidem kolem sebe, zklamat je, cítit se mizerně a být opuštěná. Tak jsem to dál trpěla a raději vše maskovala a dál byla zamotaná v pavučině...

Změna je pro mě nejlepší, když do mě praští jako přívalová vlna a stáhne mě s sebou.

V mém případě techto vln bylo několik a hned po sobě. Byly děsivé, ale když mě zasáhly, bylo to neskutečně vzrušující.
Začalo to nejspíš uvědoměním si, že opravdu mám vse jen ve své moci. Takových lidí bylo postaveno do horších situací a svět se nezbořil.

Pamatovala jsem na to, když jsem zpřetrhávala své konekce s vysokou školou a rozhoupávala se k rozchodu s přítelem, s nímž jsem měla vztah, který devastoval nás oba, jen jsem si to uvědomila jako první.
Tyto dvě změny pro mě byly v poslední době dost zásadní. Nebudu lhát o tom, jak to nebylo těžké, jak jsem vše hrdě a svědomitě vyřešila. Padlo hodně slz, křivých obvinění, věci, které se dusily v lidech dost dlouho, pomluv i částečného zklamání tak nějak ze všeho.

Naštěstí karma v mém případě funguje a za tyhle věci jsem získala úplně nové, lepší - radost, svobodu, úlevu, klid, upřímný úsměv, vlastní názor, o komplex mín, více sebejistoty, nové známosti a mohla bych pokračovat dál.

Vším tímhle jsem si chtěla připomenout, jak důležité je mít kontrolu nad vlastním životem, takovým, jaký ho chcete mít. Namotivovat se na změny budoucí, kterým jsem na cestě a povím vám o nich v dalších článcích a namotivovat i případné čtenáře.

Největší boj je přemoct váš strach a otázky typu: "Co na to řekne? Co udělá? Co bude pak?" jakmile se toho člověk zbaví, udělá to v zápalu a je to venku, jedná dál čistě svými instinkty. Vždy to nějak dopadne. Snadno se to řekne, přemoct svůj strach, obzblášt od posery jako jsem já, kterého k tomu musí dokopat čistý adrenalin.
Proto bych jen doporučila zbytečně dlouho nepřemýšlet, třeba jako já - rok a půl. Čím delší to je, tím je to úmornější a ještě se to horší.

A na co pamatovat?
I kdyby bylo nejhůř, člověku vždycky něco zbyde. Věc, lidé, vzpomínka, naděje, ale hlavně on sám. Když má sám sebe, má to největší bohatství, již výše zmíněnou moc ve svých rukou.

Závislost - neb má nejhorší vlastnost

12. března 2017 v 18:56 | Luce
Žárlivost, závislost, závist, sebestřednost, umíněnost, urážlivost, alibismus.
Kdybych se popisovala pouze takto, nejspíš by si mě většina z vás vykreslila jako člověka, jehož není snadné, příjemné a ani nijak obohacující mít kolem sebe po větších intervalech. Nedej bože nepřetržitě.

Naštěstí je tomu tak, že se neskládám pouze z těchto vlastností, pocitů, chcete-li. Jsem velice citlivý člověk. Což mi dělalo problém přijmout několik let, protože velká citlivost - alespoň v mém okolí - souzněla se slovem 'slabost'. Každou emoci prožívám na sto procent. Pochopitelně ale tyhle negativní na mě zanechají pokaždé větší stopu. Nejspíš jen proto, že jsem se jako většina s nimi za celý život nedokázala smířit, zvyknout si na ně či s nimi dokonale pracovat.

Je to lidské.

Nechci tu psát o tom, jak se těchto stavů zbavit, o tom si můžete přečíst tunu motivačních článků jinde, jako to občas dělávám i já. Chci psát o tom, jak to s nimi mám já, trochu ventilovat a jak je to normální. Naopak proč to nepotlačovat.
Konkrétně u sebe jsem si všimla, že když se snažím tyto vlastnosti dát do ústraní, chovám se nepřirozeně, nepříjemně, hněvám se na sebe a tento hněv odhání osoby, na kterých mi záleží.

Proto bych dnes chtěla mluvit o závislosti, se kterou v nynějším období zápasím nejvíc.

Jsem společenský člověk i přesto, že jsem si spoustu let nalhávala svojí introverzi. Tato domnívaná introverze vycházela nejspíše z mého podprůměrného kontaktu s lidmi způsobeného mnou samotnou a problémy, které mě tenkrát oblkopovaly.
Být s lidmi je pro mě nevyloučitelnou součástí života. Pochopitelně si občas jako každý užiji úplnou samotu, ale pokaždé se chci vrátit, musím, mám tu potřebu. Po delší samotě mě přepadají vztahovačné myšlenky, že o mě nikdo nestojí, že opět dělám něco špatně, že se po mně nikdo neshání, že se lidem musím více věnovat a tak dále.

Jsem závislá na lidech, co mě obklopují, a to je pro mě asi nejhorší fakt, se kterým se potýkám.

Zrovna v době, kdy se prosazuje individualita člověka, absolutní nezávislost. A vy cítíte, vy víte, že je to tak správně. Lidé se musí vyvíjet, musí pro život dělat něco víc, starat se o hodně věcí, zejména o sebe, to je to nejdůležitější. Proč tedy tyto věci, které musí být hotové, či přiležitosti, které by mě jako osobnost zvedly, zahazuji? Proč je to tak, že raději svou plnou pozornost věnuji konkrétnímu člověku/lidem? A proč jsem tak naivní a obsesivní, že očekávám z jisté míry to samé? Jak to, že to neumím ovládat? Vždy to musí být ten druhý, který mi musí naznačit, že musím uvažovat logicky, že to nejde.

Pokaždé, když si svojí závislost začnu uvědomovat v mých vztazích k lidem, stáhnu se. Je mi úzko. Mám sevřené hrdlo a zvláštní pocit v žaludku a celou dobu přemýšlím, jak taková nebýt, jak se i přes to chovat přirozeně, vyrovnaně. Toto přemýšlení přerůstá v nadávky na mou osobu, když se snažím dosadit do role oběti, která je v tomto případě absurdní. Tyto nadávky přerůstají k hněvu, který je tak silný, že se může kolikrát zdát, že je mířený na osoby, na kterých mi záleží, i když jde celou dobu o můj vnitřní souboj. A tak většinou končím zase sama. A to je pro mě ubíjející věc. Proto se zase přisaji na další lidi. A takhle to jde stále dokola.

Jsem jako klíště, které je nacucané vaší krve a furt ne a ne se pustit. Protože potřebuje víc. Nejspíš ze strachu, co se stane, když se odtrhne.

Což mě přivádí k tomu nejdůležitějšímu, chybu mohu hledat jedině v sobě. Jsem pořád tak nesebejistá, i když jsem v minulém článku mluvila o mém přístupu a pohledu na svět. Pořád tápám, jak těmto vlastnostem, komplexům utéct, i když jsem to já. Chci vědět, jak se s nimi naučit žít, spokojit se sama se sebou, abych mohla být společníkem, kteří si mí milovaní zaslouží.

Jako vždy jsem očekávala, že psaním článku na dané téma, přijdu k nějakému závěru. Tentokrát to tak není. V tento den půjdu s tímhle pocitem na noční a budu přemítat o odpovědích na otázky, které jsem v článku zmínila.

Prozatím dobrou noc, přátelé.

Rosteme

13. ledna 2017 v 18:04 | Luce
Nejdříve bych měla všechny řádně pozdravit,

Dobrý večer,

ani bych netušila, jak těžké a zároveň radostné bude znovu psát do téhle kolonky. Jak vše vysvětlit a jak dát do slov jednoho článku celé (teď už) 4 roky mojí nepřítomnosti? Stalo se toho tolik, že ani nevím, kde začít a jestli vůbec začínat. Spíše všechno bude postupně vyplouvat na povrch a já začnu psát tak, jak jsem psala doteď - bez struktury a tak, jak se mi moje myšlenky řinou z hlavy. Ostatně tak, jak jsme na to všichni zvyklí. Pokud tu ještě ti "všichni" budou. Každý se přece vyvíjíme a ubíráme různým směrem. Takže sama ani nevím, co očekávat, když do tohohle mrtvolou zapáchajícího blogu znovu píšu.

Nemůžu ani navázat na žádný ze svých předchozích článků, protože nesouhlasím skoro se žádným slovem, přístupem, či osobou, která je všechny psala. Byla jsem sebestředná, strápená, zabedněná a myslela si, že moje problémy potřebují největší pozornost a obecenstvo, aby mi bylo pomoci. Vůbec mi nedocházelo, že bych měla začít u sebe a u toho, jak je to všechno mnou a mojí nenávistí pro všechno, co by ze mě mohlo udělat vyrovnanějšího člověka. Předpokládám, že když jste v takovém plačícím režimu už tak dlouho, že nemluvíte o ničem jiném než o svém smutku, bojíte se, že přestanete být zajímaví.

Byla jsem pubertální hlupačka a i když ji někde hluboko v sobě pořád mám, spíše jí ukazuji, jak se věci mají. Konec téhle mojí virtuální a zajímavější verze přišel, když jsem jednou nevinně šla do cukrárny se svojí nynější nejlepší přítelkyní, která moc dobře bude vědět, když bude tento článek číst. Ona mi ukázala, že svět neexistuje jen na monitoru, kde se dožaduji pozornosti, ale že stejnou pozornost a možná i lepší mohu mít ve světě tam venku. Představila mi spoustu nových lidí, mých současných přátel, přišly první lásky, začala jsem se pohybovat v jiných kruzích a pro mě to bylo šokující - představa, že se nemusím za nic vydávat, ani nijak fňukat, aby se lidé smáli mým vtipům, poslouchali moje myšlenky a podporovali mě v tom, v čem jsem dobrá.

Celé ty čtyři roky pro mě byly podstatné v tom jediném - v mém sebevědomí a v mém přístupu k lidem, světu i sobě samotné. A i když vím, že si teď s tou sebestředností trochu pokrytecky odporuji, protože zatím mluvím jen sama o sobě, ale abych mohla dojít k tomu podstatnému, potřebuji vám vše vysvětlit.

Takže jsem získala spoustu úžasných zážitků, přátel, pobyt na čerstvém vzduchu, později i maturitu a teď nastává ta otázka, co teď? Našla jsem si práci, přijali mě na vysokou a chci se s přítelem stěhovat... jenže, pořád mi v tom mém životě něco nesedí. Povím vám co. Kvůli tomu, že vysokou nezvládám, protože je pro mě práce a peníze teď hlavní prioritou a navíc mě tato škola vůbec nebaví, akorát stresuje - zapomněla jsem se odreagovat. Vypnout a začít tvořit. Přestala jsem kreslit, psát a to mě strašně mrzí. A moc mi to chybí. Nechci zakrnět v něčem, co mě upřímně baví a jde mi to. Nechci to jen tak zahodit.

A tak jsem měla koncem roku velice slabé chvilky, byla jsem neustále naštvaná, kolikrát bezdůvodně, kolikrát na lidi na kterých mi záleží a kolikrát sama na sebe kvůli tomu všemu. A i když jsem si kdysi dávala takové bláhové novoroční předsevzetí a pak na několik let přestala, (nejspíš proto, že je to prostě pitomost, kterou jsem nikdy nedodržela) nový rok vám dá jistý nový start, takový "reset", nebo si tu možnost alespoń uvědomíte, když v tichu se zbytkem světa stojíte a koukáte na ohnostroje, které si pořídili z vesnice jen ti bohatší.

No a tím se chýlím k tomuhle - jsem tady, jsem zpátky a doufám, že tentokrát na dlouho. Už jsem totiž těchto "comebacků" měla pár, ale při tomhle se cítím úplně jinak. Chci se znovu ponořit do toho, co mě naplnuje. Číst, co Vás naplnuje.

Pozorovat svět kolem a učit se z něho,
všímat si názoru Tvého i mého,
inspirovat se a sdílet to všechno tady
a poslouchat Vaše milé rady...

Sedm let zpátky jsem založila tento blog pod tímto názvem, protože jakýkoliv můj osud mě děsil a od té doby vždy k tomu bodu někdy dojdu a vrátím se sem. No není to komické? Teď se tomu už ale nebojím čelit.
 
 

Reklama
Vyměněné ikonky