Diary

Zahřívačka

30. října 2013 v 16:28 | Miss Murderer †
Tak mě napadlo se sem znovu ozvat. Jaké to překvapení. Ale tak, když už jsou ty prázdniny. Navíc, potřebovala jsem se rozepsat, než se vrhnu na další kapitolu jedné mojí fanfiction a povídky, kterou píši společně s Ennie. Takže jako tradičně budu psát to první, co mě napadne, i když to pravděpodobně bude nezajímavé, tak jako většina mých článků, takže bych se neměla vinit, protože je to můj standart. No ne?

Je mi líto, že nemám tolik inspirace. Celkem se divím, kde jsem všechny ty nápady na články brala, když jsem s blogem začínala. Ale přiznejme si, jaké to byly články. *odmítá si připustit, že to stvoření, co psalo "ahojííQ" byla ona* Ale stejně je to kouzelné, že jsem tady vydržela tak dlouho. (Nepočítejme ty pauzy) Rozhodně u blogování chci zůstat, to se nebojte, že ne. Ano, budete mě mít na krku, tak jako vždy, i když ne tak často.

Přemýšlím, co bych mohla napsat trochu zajímavého, ale nějak to vázne. To říkám pořád, že jsem nezajímavý člověk. Nebo spíš, člověk, co nemá o čem mluvit. Tak přemýšlejme, co jsem měla za zážitky v poslední době...
... počítač...
... hle, mám 3 followery na twitteru!...
... tweetuji...
... hle, mám 3 unfollowery na twitteru...
... brečí...
... je asociální...

A! Přece jen jsem něco našla! Jsem nehorázně vděčná, že jsem přece jen vytáhla paty z domu. Jak jsem říkala, že jakmile přijde podzim a zima, jsem venku, tak je to přesně tak. Jsem ráda, že má nejlepší kamarádka je v tomhle stejná jako já. Takže jsme nedávno spolu vyrazily do nákupního centra, psaly společnou povídku a dokonce jsem u ní i tenhle víkend přespávala. Bylo to hezký si zase zavzpomínat na ty časy, kdy jsme spolu byly každej den. Popravdě mi to docela chybí. Holt máme spoustu věcí okolo, co se musí splnit.

To mi připomíná, jak mi přijde, že všeho mam moc. Psaní, kreslení, škola, praxe. Je toho nad hlavu. Asi bych s tím měla počítat, že s narůstajícím věkem se na vás balí víc a víc povinností, ale přijde mi, že v tomhle ohledu jsem kolikrát ještě dítě. Jindy jsem čilá, že všechno zvládnu, ale jindy jsem unavená a neschopná nic dělat.
Jo, unavená. To je to slovo. Jsem unavená už jen z toho, že jsem unavená. Doslova. Vlastně většinu času prospím. Kdoví čím to je. Nálada se taky nějak extrémně nelepší a to mi k tomu moc nepřidává.

Prakticky tak nějak přežívám z víkendu na víkend. Už se nemůžu dočkat vánočních prázdnin. Celkově se nehorázně těším na Vánoce, budu péct cukroví, okolo mě samá euforie a možná se jí taky trochu nadýchám. Taky si přeji pár knížek pod stromeček, takže doufejme, že je dostanu společně s komiksy (jestli to teda vyjde, tak bych si ráda objednala Killjoys. vezměte si, že Gerard je můj největší idol a prostě jeho komiks? To si nesmím nechat ujít.) Když už jsem začala mluvit o Gerardovi, My Chemical Romance budou mít teď "best of" album (chudinka já, to jsem si dělala naděje, že by mohli vydat to jejich poslední nedokončené album), což ovšem neznamená jejich návrat.

Ach jo, víte jak moc mi chybí? Prostě vím, že tu nejsou a pár písniček si prostě pustit nedokážu bez toho, aniž bych to nezačala prožívat. (Welcome to the black parade, the light behind your eyes, the world is ugly nejvíc) Když někomu tak moc fandíte, že se to vlastně stane součástí vašeho života, je prostě těžký to nechat být. Asi jsem se přes to už dostala, ale ne úplně, vždycky je budu milovat. Prostě budu. To si nakazuju.

Takže Luce z budoucnosti, jestli tohle čteš, padej si je jít okamžitě poslechnout a pobrečet si. Pokud se teda čistou náhodou nevrátili, jestli jo, tak ti tvé minulé já závidí.

Tak abych se tu neutápěla ve fanouškovském zoufalství, navážu na veselejší téma. Halloween! Hrozně se mi tenhle svátek líbí, takže i když se tady v Česku neslaví, tak jsem si zkrátka musela vydlabat dýni a taky vymyslím nějaký kostým.

Tohle je moje dýně. Tak mám svého vlastního Pumpkin Kinga (Jack Skellington) :3

A co vy? Taky alespoň trošku "slavíte" Halloween? :) Mně ještě zbývají vydlabat dvě dýně, vůbec nevím, jak s nima naložím. Napadlo mě tenhle Halloween zase zasvětit mému vzoru Burtonovi, takže jsem chtěla vyřezat ještě Emily (mrtvou nevěstu) a Sally (Nightmare before Christmas), inu, uvidíme. Netuším totiž, jak bych to provedla, ale pokusím se.

A krom vší té únavy, Halloweenu a tak dále a tak dále jsem se rozhodla být zase produktivní v malování, takže vám sem dávám dvě verze jednoho obrázku. Nemohla jsem si vybrat zda den, nebo noc, tak jsem udělala oboje. Arrie a Dan.

Něco.

15. října 2013 v 14:33 | Miss Murderer †
Asi by nebylo od věci sem zase vložit těch mých pár žvástů, abyste věděli, že stále žiju a na blog jsem se nevykašlala. Jen jsem neměla inspiraci, nevěděla o čem psát, co přidávat a z větší části za to mohla opět moje špatná nálada. Nechci psát deprese, fakt ne, i když to je nejspíš deprese (protože to trvá už ranec dlouho), ale prostě to slovo a co se s ním spojuje nemám ráda.

Každopádně, žiju si svůj asociální život pořád a stále, takže jsem to furt já, stará Luce. Jsem věčně nemocná, ale to neznamená, že nejsem natěšená na zimu. Teď se moc těším na Ieroween (pro lidi, co nejsou killjoys Halloween), sice jsme v Čechách a tudíž doma tradici Halloweenu nějak nedodržujeme, ale já si alespoň každý rok kupuju dýni na vydlabání a na takový to "umění". Haha. Takže, no, na to se těším. Pak na mojí tradici pustit si Tim Burton's The Nightmare Before Christmas (což si jen tak mimochodem pouštím i o Vánoce). Žeru mistrovský díla od Tima Burtona.

Proto mám podzim a zimu ráda. Lenoším si, popíjím všechny možný čaje, oblíkání se do svetrů, šál, kabátů. Všechno je to děsně cute. Až teda na ten můj červenej nos, pojící se s mým příjmením, díky němuž mám přezdívku "Sob Rudolf" už nějakej ten pátek. (Respektive od školky.) Ale nebudu se tu zaobírat přezdívkami, protože to bych tu byla ještě do zítra.

Co je nového. Inu, začala jsem znovu koukat na anime, spíš na shounen ai/yaoi. A je to takový, já nevím, prostě vrácení zpátky do takovýho toho 12. roku mýho života. A jak jsem vyjela z tohohle všeho japonskýho stuffu, tak mi dělá problém si zapamatovat ta jména, ale jsem ráda, že jsem nezapomněla nějaký slovíčka. Japonština je pěkně složitá, takže když rozumím jednomu slovíčku, jsem strašně nadšená. :D Každopádně, díky tomuhle anime jsem ráda, že mám inspiraci pro svoje povídky. Takže se klaním a zároveň děkuji autorce, Shungiku Nakamura.

Do tohohle celého anime světa jsem zasvětila i kamarádku, kterou jsem v prváku nakazila svým hudebním vkusem. Připadá mi, že jsem jak mor, vždycky si někoho vezmu do spárů, on je v nich spokojený a postupem času se tak nějak začne zajímat víc a víc o to, co dělám. Je to zvláštní, protože já jsem taková, no divná holka. Dá se říct. Nepřijde mi, že by se lidi o mě měli nějak výhradně zajímat. Ale je to pěkný pocit, neříkám, že ne.

A když jsem mluvila o povídkách, jsem moc ráda, že jsem zase dostala chuť psát, takže s největší pravděpodobností brzy očekávejte nějakou tu novou kapitolu Someone who cares, nebo třeba něco úplně nového. Uvidíme. Nedávno jsem mluvila s učitelkou na psychologii a byla nesmírně nadšená z toho, že píšu. Bylo to celkem zarážející, ale ona řekla, že je to prý "super", tu učitelku mám ráda, takže i ona mě nějak v tom psaní povzbudila. Ovšem největší dík patří asi mojí kamarádce A., která moje povídky hltá a vždycky mě druhý den s jiskřičkami v očích ve škole poslouchá, když povídám o svých nápadech, navíc mě dokáže doopravdy rozveselit různými ztřeštěnostmi, díky kterým jsem schopná psát i "vtipné scénky", asi bych jí za to měla něco dát, protože rozveselit mě je v poslední době těžký.

Co mě nedávno rozveselilo bylo to, že jsem vystrčila nos z baráku. Ano, já. A o to líp s kým, s internetovými přáteli. Yay! Ani nemůžu popsat, jakou mi to udělalo radost. Je to trochu zvláštní, protože jsem si nikdy nemyslela, že by se mi mohlo splnit poznat pár lidí, se kterými si na internetu rozumím, takže jo, vážně mi to zvedlo náladu.

I když po nocích pořád brečím, vím, že přece jen za něco stojí tu pořád být.
A to je asi vše, co jsem chtěla napsat. Doufám, že se tu všichni máte dobře a ne mizerně, jako se mám kolikrát já. Jestli ano, tak doufám, že budete brzy v pořádku, protože jste výjimeční, stojíte za to, znamenáte určitě hodně pro nějakého člověka, který je pro vás také důležitý. Nikdy nejste sami. Posílám objetí.

Even in the dark you can see a light for a while

22. září 2013 v 19:55 | Miss Murderer †
Ahoj všichni,
Nebojte se, neopustila jsem vás. Ani ve snu mě to nenapadlo, jen jsem si potřebovala dát menší pauzu kvůli níže uvedeným důvodům. Potřebovala jsem si dát oddech, abych zase našla svůj elán a chuť blogovat. Blogování miluji, ale tak nějak se mi do toho nechce, když nemám inspiraci, nemám o čem psát, určitě to také znáte.
Tak nějak jsem si potřebovala srovnat myšlenky a blog jsem musela přesunout na vedlejší kolej. Především jsem se musela vylízat z té mojí "špatné nálady". (Nebudu tomu říkat deprese, to slovo nesnáším. Vážně.)

Hodně tomu napomohlo, že jsem byla opravdu hodně zaměstnaná. I když mě to hodně stresovalo, takže nevím, zda to má být plus, či mínus. V nějakých chvílích jsem prostě měla chuť přestat existovat, brečet a zahrabat se a v jiných jsem byla ráda, že něco dělám a nesoustředím se tak moc na moje ostatní problémy. A tak jsem se z toho vlastně dostala. Také pomohly hodně konverzace se spoustou mých internetových kamarádů. (Ano, internetoví přátelé jsou skuteční a stejně tak důležití jako ti reální, neříkejte mi, že ne.)

A tak, pomalu, ale jistě, tu byla zase na nějakou dobu vyrovnaná Luce.

Bylo to lepší a lepší i díky maličkostem. Například, dokázala jsem se dokopat k tomu, abych nakreslila další obrázek na objednávku a reakce od lidí, kterým to maluji, se snadno vyrovnají pocitu, kdy dostanete "peníze" (peníze přesně za to nedostávám, jsou to body na stránce deviantART), jen je to víc "intimate", řekla bych. Dále jsem byla přijata znovu do ART klubu a to je radost sama o sobě! Už se můžu pyšnit i ikonkou v menu jako právoplatný člen.

A zpráva, která mi v poslední době udělala největší radost byla ta, že mám fanoušky. Fanoušky jako fanoušky. Nemám ráda slovo "fanoušci", protože někdo obyčejný a nezajímavý jako já si fanoušky nezaslouží, radši je nazývám "kamarádi", protože, no, je mi to sympatičtější a nepřipadám si kvůli tomu, jako kdybych se na někoho koukala zvrchu. Já vím, že říkat někomu fanoušek není koukání zvrchu, ale prostě, nevím jak to správně popsat. U jiných lidí mi přijde naprosto normální, když mluví o lidech, kteří je obdivují jako o svých fanoušcích. Ale znáte, jak obrovský sebekritik jsem a jaké mínění o sobě mám, takže když se někdo nazve mým fanouškem, automaticky se proti tomu bráním.

Ale zpět k tématu.

Spousta z váš již jistě ví, že strašně ráda kreslím. (Kdo to ještě neví, můžete něco najít v rubrice "drawings" anebo tady: missfreakyluce.deviantart.com) A díky kreslení jsem si utvořila i pouta s několika lidmi ze zahraničí, se kterými si často píšu. Nedávno jsem dosáhla 16,000 shlédnutí mé galerie na deviantartu a zanedlouho jsem měla na svém asku otázku, zda by mi nemohl někdo zřídit fanpage. Byla to Simm, jak se dále představila, která mi řekla tolik milých slov a nakonec mou vlastní fan page na facebooku založila. Tolik mě to dojalo, že jsem nechala utéct pár slz. Protože jsem si nikdy nemyslela, že pouhým vkládáním obrázků na internet a mluvením s lidmi si tohle vysloužím.

I když tu není tolik "to se mi líbí", je to hrozně krásný pocit, vědět, že se najde přece někdo, kdo si najde čas si vás najít i na facebooku, i když mě zná třeba jen na deviantART a na tumblr. Zkrátka, děkuju moc všem. Ani nevíte, jak mi tohle pomohlo se z toho všeho vyhrabat. (Pro zájem je zde: MissFreakyLuce fan page , ale nic moc tu ještě není, Simm vše teprv zařizuje.)

No, zkrátka a jednoduše, celý význam tohohle článku byl, že se cítím líp. Nevím na jak dlouho a nevím kdy vám tu budu zase vylévat své srdce, že jsem do toho spadla znovu, ale pamatujte si, že i když je nejhůř, vždycky se najde nějaká maličkost, co vám dokáže dát naději. A to je podle mě nejdůležitější, mít pořád nějakou naději a jít za ní, protože to je jediný způsob, jak se z toho vyhrabat.

Něco mimo mísu: Taky jsem začala dělat Everyday Selfie Challenge, zpočívá jen v tom, že po dobu jednoho týdne se každý den vyfotím. Celkem hloupé, že? Ale, proč tyhle "challenges" nezačít s něčím lehkým a hloupým. :)

Teď si nejsem jistá, zda je tohle fotka, kterou jsem tuhle challenge začala, ale dejme tomu.


A abyste neodcházeli s pohledem na můj obličej, ještě dodávám mojí nejnovější kresbu, tentokrát jsem odložila svůj milovaný tablet a nakreslila něco také tradičně a ne digitálně. Lana Del Rey.

Sunny days are fading away

6. září 2013 v 16:33 | Miss Murderer †
Nic netrvá věčně, co se týče dobré nálady, platí tohle dvojnásob.
Neřekla bych, že se mám vyloženě špatně, ale - nemám se už ani ,,v pohodě". Nevím, co mi zase přelétlo přes nos. Asi to bude spíš tím, že moc přemýšlím o věcech, které mi ubližují, o věcech, kterým se tak moc snažím vyhýbat, ale ony si ke mně vždycky cestu najdou. Pokaždé. Dala bych cokoliv za to, aby se mi tohle nestávalo. Znáte to, jste v pořádku, říkáte si, že už to bude jen a jen lepší. A najednou, bez jakéhokoliv důvodu, (Dobrá kvůli spoustě důvodům, co se vám honí hlavou, alespoň u mě.) je to zpátky.

Dřív jsem si myslela, že to bude jen špatná nálada. Že to za chvíli odejde, ale ne. Nejdřív to trvalo dva dny, pak čtyři a postupně se to prodlužovalo. Dalo by se říct, že krom nějakých světlých chvilek jsem se tahle cítila celé prázdniny. A tak moc mě štve, že s tím nic nezmůžu. V tu chvíli vás prostě nic nezajímá, než jen vaše chyby. Díváte se na sebe, jako kdybyste za všechno mohli. Přijdete si zbyteční, beznadějní, až skoro odporní. Tak moc bych chtěla, aby to jednou lidé okolo mě pochopili. Nechci, aby si mysleli, že mi vadí oni, vadí mi moje já. Vadí mi, že nemůžu nic dělat. Vadí mi, že už to nebude nikdy jako dřív.

Jenže pro ně budu vždycky ta otravná holka, co si na něco hraje. Upřímně mě to mrzí. Jenže já nejsem ten typ člověka, který by všechno všem vykládal. A nikdy nebudu. Jsou věci, co si musím nechat pro sebe, s čím se musím vypořádat sama a dávat je někomu na váhu mi přijde jako obtěžování. Například když ten dotyčný, komu jedinému bych se mohla svěřit, má svých problémů dost. Ne, to nejde.

Asi bych to všechno dala za vinu svým pubertálním hormonům, ale přijde mi pitomý se na to pořád vymlouvat. Ano, jsem přecitlivělá a možná ještě o dvojnásobek víc, když jsem v pubertě, ale já se taková už narodila. Vždycky jsem hodně věcí vnímala a všechno prožívala. Občas je to spíš prokletí. Například když vím, kolik lidí se cítí hůř než já a já si tu stěžuji, přijdu si tak trapně, neohleduplně a je mi z těch všech lidí tak smutno, protože pár takových znám. A pocit, že jim nedokážu kvůli dálce pomoci, je ještě horší.

Když se tohle všechno smíchá ještě s tím, co se mi pořád honí hlavou, všechny ty události, vzpomínky, ta bolest. Je to nesnesitelné. Pořád si něco namlouvám a jsem naivní, i když vím, že to nikdy nebude jako dřív. Bolí to. A na tenhle pocit mám jen jedno slovo - deprese.

Už zase. Už jen to slovo nesnáším. No... musela jsem to ze sebe dostat ven. Tak teď to víte. Hodně z vás si mě asi pamatuje jako tu "Lightie", co tu s blogem začínala, ale já se musím přiznat, že jsem teď úplně jiný člověk. Asi je to tak i lepší, možná mi to všechno napomohlo k tomu, abych nebyla tak vyjevená a brala spoustu věcí vážně. Ale zrovna takhle jsem "dozrávat" nechtěla.

To bude asi všechno. Promiňtě za tak bezduchý článek, ale napsat jsem to musela. A to to měl být původně článek o dnešním dni ve škole. No... možná někdy jindy. Pocity mě přemohly, tak jako ostatně vždycky. Jestli se někdo takhle z vás cítí, třeba právě teď, držím vám palce a zůstaňte silní, protože jste úžasní, ať vám kdokoliv řekl cokoliv.

"Say anything"

5. září 2013 v 12:18 | Miss Murderer †
Hello my sweethearts,
Přišlo mi, že by nebylo od věci sem napsat zase nějaký další článek. Sice zase nevím, o čem psát, ale něco vymyslím. Vlastně asi vím, škola? No, jestli se tomu tak dá říkat. Většina kamarádů z jiných škol už mají výuku, vědí všechno, jen my ne. Takže jak jsem už asi psala, zkrátka a jednoduše, ráno brzy vstávám a platím za autobus jen proto, abych se procházela po městě a za dvě hodiny jela domů. (Alespoň, že nebyla nějaká ukrutná zima, ale zase mi celkem vadí to občasný vedro, asi bych se už konečně měla rozmyslet, co chci. I když to nebude nikdy. No nic, chci zimu se sněhem. Jo, to je ono.)

Spousta lidí se na tyhle "procházky" vybodla a radši všichni půjdou až v pondělí, kdy se bude něco dít. Ale chápete, první týden, to bych si nedovolila. Jsem vzorná žačka... ha.ha. Každopádně, mezi těmihle lidmi jsou i moje dvě největší kámošky ze třídy, takže, no. Takto. Ale za jedno jsem měla příležitost se víc "seznámit" s holkama, se kterýma jsem neměla tolik tu čest minulý rok. A to je senza. Jsem za to i ráda, je sranda. Každopádně, jedna z mých kamarádek má už zítra konečně přijít, takže se těším. A taky jdeme zítra konečně do školy, tudíž to bude taky fajn. Teda nevím jak moc "fajn" to bude, až uvidím rozvrh, ale... smířit se s tím musím.

Takže krom školy se v mém životě neudálo nic tak zajímavého. Pořád sleduji Supernatural, pomalu, ale jistě se prodírám všemi těmi objednanými obrázky, píšu si s internetovými kamarády, těším se na Ieroween (pro ostatní, co nejsou Killjoys tedy Halloween), plánuji s někým taky brzy vyrazit ven, pokračuji v povídkách... Takže toho vesměs dělám docela dost. A konečně můžu po dlouhé době říct, že mi to takhle vyhovuje. Nemám už takový depky, zbytečně nepřemýšlím nad věcmi, co mě stresujou a tak. Nejsem šťastná, to ne, jsem zkrátka v pohodě. A budu ráda, když to takhle zůstane co nejdýl.

Už nevím co psát. Snad jen, včera se ze mě znovu stala "tak-trochu-redhead". Sice to není tak červený (i když na týhle fotce to tak může vypadat, ale to bude jen blbou kvalitou a světlem), jak jsem to měla minulou zimu (to jsem byla vážně zářivá), ale takhle mi to vyhovuje, navíc mi tahle barva neoddělala vlasy, za což jsem upřímně ráda. Takže vám sem dávám aktualizaci svého vzhledu.


A opustím vás s nějakou dobrou písničkou, na které teď ujíždím. Takže tady to máte, mějte se hezky, snad máte dobrý týden, jen povídejte, přehánějte, ráda si přečtu vaše příhody, i když jsou třeba naprosto všední :)

"Kind of weird"

2. září 2013 v 16:17 | Miss Murderer †
Kind of weird, že se ozývám po tak malém intervalu.
Kind of weird být ve škole.
Kind of weird používat angličtinu a češtinu ve stejný větě.
Ale co, nevermind.

Hello folks,
Tak nevím, proč sem píšu, ale je to zvláštní, najednou mám chuť psát. (Vidíte? Já říkala, že jen co začne škola, něco se ve ve mně hne a já jsem víc produktivní.) Asi jsem jen chtěla napsat něco o prvním školním dni, jako všichni ostatní. Popravdě, přišlo mi, jako kdybych byla v transu, jako kdyby to ani snad nebylo skutečný. Prostě jsem byla už moc dlouho zavřená doma a nevídala tak moc lidí, že mi to přišlo tak zvláštní. Kdoví. Ale na druhou stranu - přišlo mi to všechno hrozně stejný. Nevím, jestli za to může to, že já se vůbec nezměnila, jestli za to může to, že jsme pořád ve stejný třídě, kdoví. Takže shrnu to dvěma slovy: zvláštní a stejný.

Jo, dává to hodně smysl.

Ale vlastně jsem i docela ráda, že jsem zase ve škole. Zase jsem viděla kámošky, u kterých jsem neměla příležitost je potkat o prázdniny, no bylo to celkem fajn. Jen kdybychom ve škole netrčeli do desíti a vůbec nic nedělali, asi to bylo kvůli prvákům. (Všimněte si, jak už mluvim "kvůli prvákům", nějak mi ten druhák rychle stoupnul do hlavy. Haha, ne, zajímá mě, jestli o nás takhle taky mluvili ti starší. Co to kecam, naše třída měla fakt bomba pověst.) Každopádně, moje starší ségra je ve škole teď taky, takže je to o něco lepší. Vždycky mi moje starší ségra byla hodně dobrou kamarádkou, to se nezměnilo. Taky jsem potkala pár známých ze základky. Včetně mojí nejlepší kámošky Ennie, sice jsme toho moc neprohodily, ale naše myšlenky mluví za nás. Síla telepatie.

Takže jak jsem předpovídala již včera, tenhle den nebyl nic tak extra. Asi to bude díky mýmu přístupu. Do konce týdne máme náhradní program, takže se mi vážně chce v zimě lítat sem tam po městě. Ale na druhou stranu - aspoň si užiju těch svejch kumpánů. A nasbíram inspiraci, jak se znám. Blíží se podzim, zima, to je vždycky moje nejoblíbenější období být kreativní. :)

Tudíž se budu těšit na další dny, když to takhle půjde dál. (No, teda ne ty moje občasný mindráky a tak, ale takovéhle "v pohodě" dny.) A já se jako tradičně odebírám koukat na Supernatural, protože nemám co jiného říct!

Hot topic: tomorrow

1. září 2013 v 17:42 | Miss Murderer †
Rozhodla jsem se, že tedy napíšu poslední prázdninový článek, kde budu povídat o tom, jak to všecko končí, co očekávám od sebe a od školy, stejně jako všichni. Sice bych ho měla napsat už včera, protože už je září, ale tak, do školy jdeme až zítra.
Takže pěkně od začátku.

Hello ladies, maybe gentlemen?
Vím, že jsem nenapsala dlouho článek. (Vlastně poslední před týdnem, ale čert to vem, už jsem řekla asi milionkrát, že blog by neměl bejt povinnost a měla bych sem psát jen když se na to cítím.) Asi jsem zkrátka jen vyčkávala, až bude o čem psát, jako vždycky. No a teď se to celkem hodí. Poslední prázdninový den.
A víte, že je mi to tak nějak úplně šumák? Haha, ne vážně. Celý prázdniny jsem nedělala nic vzrušujícího, nebo zábavnýho, co se od holky mýho věku očekává. Ale jaksi nemám potřebu vymetat každou chvíli bary. (Ne, že bych kvůli tomu někoho odsuzovala, to ne, vy jen víte, jak si užívat a být společenský, ale já taková bohužel nejsem, takže (b)lame me.)

Vlastně se do tý školy už těším. Budu mít co dělat. (Jo, sice to bude občas pořádný peklo zase vstávat bůhví v kolik ráno, učit se na testy, být nervózní kvůli známkám, občasný stres, školní dramata...) Ale, pořád tam jsou lidi, se kterýma ráda trávím čas. A to se mi o prázdniny nepovedlo, takže to bude i celkem fajn. Navíc, nevím proč z toho všichni dělají takovou tragédii, když budeme mít hodně prázdnin ještě během roku. (Co se týče mě, já mnohem radši zimní prázdniny, než ty letní. V zimě i chodím víc ven, jo, mam radši zimu.) Ale každopádně, jako každý prázdniny, budou mi přece jen trochu chybět. Ponocování, (Haha, dělam, jako kdybych neponocovala i o školu.) vyspávání do poledne, celý dny sledování Supernatural (oh, řekla jsem, že mě to tak moc chytlo, že jsem za poslední dva dny shlédla 3 série? :D), a tak dále.

Je mi líto, že jsem o prázdniny nedělala nic moc zajímavého, abych mohla vyprávět. Nebo že jsem se tolik nevěnovala svým povídkám. Ale přiznejme si, že jsem víc produktivní o školní dny. Nevím čím to je, možná proto, že mám hlavu k prasknutí z toho všeho, možná kvůli tomu, že získávám novou inspiraci a tak podobně. A asi taky díky tomu, že když píšu povídky o školní dny, jsou lepší, protože se díky nim odreaguju a mám to doopravdy jako relax. Zatímco o prázdniny jsem relaxovaná pořád, takže... No nic, občas si děsně protiřečím, takže tenhle článek zase nebude dávat smysl, ale co. Tohle je stejně skládka, jako ta skládka v mojí hlavě.

Na druhou stranu jsem i trochu nervózní. Druhák. Víc učení, o rok blíž k maturitě. (Jo, ještě je čas, ale když vidím, jak bleskově utekl prvák, až mě to děsí.) V únoru mi bude sedmnáct, o rok blíž k dospělosti. (Ne, že někdy dospělá budu.) Nevím, přijde mi, že to utíká všechno strašně rychle, že se ani nestačím pořádně rozhlédnout a všechno je pryč. Jako když jedete autem po dálnici. Ach jo, Lucy, to bylo zase přirovnání nějaký zakomplexovaný holky z nějakýho filmu.
Jsem nervózní i kvůli tomu, že pořád doufám, že se nějak změním, ale jsem pořád stejná. Pořád ta tichá holka, o který nikdo neví. Jo, možná pár lidí ví, že kreslím, ale to je tak všechno. Ne, že bych měla nějakou potřebu bejt nějak populární, ale bylo by hezký, kdyby si mě sem tam někdo všimnul. Ale co, každej nemá to štěstí.
Jsem nervózní, protože nemam vůbec žádný sebevědomí, za celý prázdniny vypadám celkem ucházejíc a den před školou vypadam snad nejhůř, nevím co na sebe, nevím co s vlasama a nakonec si pak řeknu, proč se o to vlastně zajímam. To mi dělá někdo naschvál. Takovej ten pocit, jako když tam nahoře hrajou The Sims a vy jste simík, kterýho si nějak moc neoblíbili.

Asi přestanu už blábolit. Já jen, že jsem si všimla spoustu článků, kde se lidi loučí s volnem, jak se cítí, tak jsem to taky zkusila. Zase další chaos. Teď se v tichosti odeberu, odpovím vám na komentáře, udělám si čaj a půjdu se dívat na další epizody Supernatural, než si budu muset jít brzy lehnout.

My daily blahbling.

23. srpna 2013 v 17:05 | Miss Murderer †
Hello folks,
Tak se vám tu zase hlásím s denní zásobou nesmyslných žvástů. Vrátila jsem se domů od užitého pobytu u babičky a tak mě napadlo, že by nebylo od věci napsat zase další zápis do "deníku". Opět nevím o čem psát, ale snad ze mě nakonec něco vyleze. Hodně oblíbeným tématem je v poslední době "zpátky do školy". Za ten slogan bych vraždila, používaj to snad všechny supermarkety, jakoby si nemohli ti lidé vymyslet něco lepšího. I když mě se to kecá. Já se k tomu vyjádřím tak, jak jsem se k tomu vyjádřila už před týdnem.

Docela se tam těším. A taky se těším na nakupování různých bločků (které budou mít na konci školního roku vytrhané polovinu obsahu a zbytek počmáranej mýma kresbama), pastelek, zvýrazňovačů (který na konci školního roku nebudu mít vůbec, maximálně tak jeden kousek od všeho a to si fandím. Ať žije "vypůjčování") a takových blbinek. Jo a potřebuju nový boty. Nějak se mi do nich zavedlo větrání. (Nemohla bych víc poděkovat té inteligentní osobě, která mi šlápla v buse na patu, když jsem vystupovala a odtrhla se mi celá pata, well done.)

Já vím, jak strašně zajímavé téma, co bych všechno potřebovala. I když můj wishlist snad nikdy nekončí. Ale přiznejte se, čí wishlist vůbec někdy končí?

Na mým wishlistu je každopádně věc, která se týká i blogu. A to napsat nějakou tu povídku. Jak dlouho vám vlastně slibuju tu anketu, kde si vyberete příběh, který se vám bude nejvíc zamlouvat? Týden? Dva? I'm such a awful human being, sometimes. Nedávno jsem tak přemýšlela nad vším, co jsem napsala. Napsala jsem snad přes 30 povídek za celou dobu, nebo co a s žádnou z nich nejsem spokojená. Všechny mi přijdou na jedno brdo. A proto jsem měla jakýsi "zásek", jestli v tomhle mám vůbec nějakou budoucnost. (Což bych ráda měla.) Vždycky mám strašnou tendenci sklouznout do příšerného stereotypu. Proto jsem si řekla, že povídku, co píšu teď - Someone who cares, napíšu tak, jak chci doopravdy jen a jen já a nenechám se něčím ovlivnit. Takže tak.

Jinak co se týče mého "uměleckého" já, budu teď pracovat na obrázcích na objednávku. Nedávno mě napadlo, že bych za to mohla mít i peníze (zatím ale jen v Česku, protože na mezinárodní objednávky, které většinou mám, chci používat Visa Card, asi? Protože je prý PayPal pěkně nepraktická věc a navíc, ještě mi není osmnáct, tady aspoň můžu mít nějakej studentskej účet, že? Vyzná se v tom někdo?) Ale popravdě, až dokončím všechny objednávky, dam trochu relax a budu pracovat na nějakém tom komiksu.

Jo a taky asi neuhodnete o čem jsem začala uvažovat. Já, jako youtuber. Já vim, je to děsně lame, co? Žádali mě o to lidi hlavně na mým tumblr. A pak taky nějací lidé na deviantART. Takže jsem si řekla, že když si pořídím někdy kameru, že bych to mohla vyzkoušet. Ale bylo by to anglicky. (Na internetu mám hlavně hodně kamarádů ze zahraničí, takže angličtina je jazyk, kterým se všichni domlouváme.) Ta angličtina mi ani takový problém nedělá, ale spíš můj přízvuk. Nesnáším svůj hlas, natož pak svůj ČESKEJ PŘÍZVUK. Ugh. Chci mít pravej "British accent". Haha, asi se to nikdy nestane, i kdybych tam bydlela 1564561564145 let (Ano, plánuju tam bydlet. Dokonce i takhle dlouho. :D) No, bude to určitě děsně trapný a tak. Ale zkusit to můžu. Co si o tom myslíte vy?

No, asi bych to ukončila zase nějakou pěknou animací někoho ze svejch idolů, abyste si přece zpravili náladu po tomhle nesmyslným "já já" článku. :D Goodbye!

Lost souls.

20. srpna 2013 v 23:18 | Miss Murderer †
Další, nesmyslný, noční článek, ve kterém se pointu nedozvíte nejspíš ani po jeho přečtení, protože žádnou pořádnou pointu mít nebude. (Jakoby to u mě někdy byla výjimka.) A jako vždy jeho název nebude mít asi co dočinění s obsahem.

Zase mám tu svojí "filozofickou" chvilku. Tak nějak jsem v poslední době přemýšlela nad tím, že si vlastně pořád na něco stěžuju a přitom jsem na tom relativně dobře. Nejspíš si stěžuju prostě jen proto, že je problém se mnou. Jako vždy, že. Jsou to takový ty pocity "nezajímavosti", "nedůležitosti". Lidově řečeno, připadáte si k hovnu. A pak nemáte náladu ani na okolí. Typická lidská povaha má nejdřív tendenci to všechno shazovat na první věc, co se nabídne. I když se ví, že jsem to právě já, kdo je ten problém, kterej by si občas zasloužil pár facek. Prostě si to nepřiznám a radši si pak stěžuju, když je pozdě. Co dodat, jsem awful human being.

Znáte to, takové ty pubertální výkyvy. (Na který všechno shazuju.) Celý den je všechno v pořádku, tak nějak to všechno berete v pohodě a pak jste najednou sami se svýma myšlenkama v jednom zavřeným pokoji a už se to hrne. Začne to přemýšlením o tom, proč je tady vlastně hrnek na stole, přes přemýšlení co vás čeká v další epizodě vašeho oblíbenýho seriálu až k vašemu smyslu života. A pak si najednou uvědomíte, že se v sobě nevyznáte, jediný čemu rozumíte jsou ty špatný vlastnosti, na který si můžete pořád stěžovat a ostatní dobrý vlastnosti, který by je měly vyvažovat, pro vás existují jen "možná." Jo, tenhle článek dává hroznej smysl. Co chcete po šestnáctiletý holce, která si občas potřebuje po nocích zafilozovat, vytvářet různý teorie, co nemaj žádnej význam a zahrát si na chytrou. Haha.

Express yourself

8. srpna 2013 v 16:47 | Miss Murderer †
Tak tu zase sedím u noťasu, měla bych dělat spoustu jiných věcí, ale přesto jsem si řekla, že sem zajdu a uděláme si tu mojí filozofickou chvilku, kdy kecám první nesmysly, co mě napadnou o různých věcech a ve finále se za ten článek nehorázně stydím, ale nesmažu ho, protože je to sice nesmyslně napsané, ale podle toho jak to cítím. Celkově v mojí hlavě je zmatek, takže nic jinýho než nesmysly ode mě nikdy asi vážně nečekejte.

Delší dobu jsem přemýšlela, proč vlastně tolik nechodím ven, proč vlastně prosedím celé dny doma, sama ve svém pokoji. Ale nestěžuji si, protože mi to tak vyhovuje. Jsem podivná existence, ale na to jsem si celkem už zvykla. A také jsem přemýšlela o tom, proč už nedokážu žít bez kreslení. I když si myslím, že nejsem bůhvíjak dobrá, pořád to dělám. Nejdřív jsem si myslela, že je to nejspíš jen takový zvyk odmalička, protože jsem měla pastelku vždycky v ruce.

Ale on je to vlastně můj útěk od reality. Lidi jako já si potřebují někdy ten únik nějak zařídit. Já si tvořím svoje vysněné světy ve vlastní hlavě, snít a přitom to přetvářet do obrazu. Nevím jak to popsat. Není nic lepšího, než pocit, že jste duchem nepřítomní, na nic nemyslíte, v pozadí slyšíte jen svou oblíbenou hudbu a aniž byste něco plánovali, pod tahy tužkou vám na papíře vzniká váš svět. Jako kdybyste tam byli, aspoň na chvíli.

Jsem ráda sama a nikdy jsem se neuměla moc dobře vyjadřovat a proto vím, jak je kreslení pro mě důležitý. Je to něco, bez čeho už nedokážu žít. A i když vím, že to třeba za nic nestojí, nemůžu přestat i kdybych chtěla. Je to jediná věc, která mě činí šťastou, která mě přinutí zapomenout na všechny moje problémy, jediná věc, ve které jsem se cítila kdy trochu sebevědomě. Je to něco, díky čemu věřím, že přece k něčemu jsem.

Kreslení mi přineslo hroznou radost do života. O to víc, když jsem se rozhodla svoje "díla" ukázat světu. Pořád nevěřím tomu, že od toho uplynul jen rok a půl a už jsem si díky tomu sehnala tolik kamarádů po světě. Zjisila jsem, že se to někomu líbí a to je ten nejlepší pocit, co může někdo jako já, mít. Cítit se jen trošku důležitě. Pořád nedokážu uvěřit tomu, že ještě nedávno jsem všechno zavírala do šuplíku a teď se o to dělím s ostatními, že teď už mám 15,000 návštěv na svém deviantARTu, že teď můžu mluvit s jednimi z mých největších idolů a inspirací. Nikdy nepřestanu být vděčná svojí rodině, nejvíc dědovi, který mě ke kreslení přivedl.
 
 

Reklama

Vyměněné ikonky